24. března 2018

Tajemství hřbitovní kytice - napsala Hana Kavalová

Věděla o tom, jak ji ženy pomlouvaly. Dívaly se skrz prsty a přitom nic nevěděly. Ty největší drbny si dokonce vymyslely, že se spustila s místním farářem.
Sbírala jako obvykle kytici lučních květů a s láskou se dívala na jejich malého Františka, jak kolem ní bezstarostně pobíhá.  Byl bystrý, zvídavý a měl jeho oči. Frantovy oči, kterým nešlo odolat. Znala je již od dětství. Jejich oči se poprvé potkaly ve dveřích jednotřídky. Tehdy ji zlobivě tahal za copánky a chtěl ji předběhnout a vběhnout do třídy jako první. Když byl větší, chodil nenápadně kolem jejich domů a tvářil se,
že ji vůbec nevidí. Dělala totéž. Oba ale věděli, že ty ruměnce na tvářích nejsou jen tak.
Její táta byl přísný, ale brácha ho tehdy umluvil.
„Táto, tak ji na tu tancovačku pusť. Vždyť je to hodná holka.“
„Hodná, to zas je“ řekl táta. „Zastane práci jako dospělá ženská.“
„Je to přece jen ale holka krev a mléko a znáš chlapy.“
„Ale, táto“ řekl brácha „co by se mohlo stát?“
A táta ji pustil. Když si zavazovala šněrovačku, usmívala se.  „Tak, tak. Co by se mohlo stát?“ Místní muzikanti hráli vesele a Jarmila se točila v kole. Vzduch omamně voněl.  František ji zahlédl hned, jak vešla do sálu. Tančila s ním a točil se s ní celý svět. Tolik si toho měli co říct. Začali se spolu tajně scházet. Nikdo o tom neměl ani ponětí.
Plánovali si, jak se jednou vezmou a budou spolu žít.

Byl pátek. Hnusný, černý pátek. Chlapi z vesnice byli odveleni někde k italským hranicím. Trentino. Bůh ví, kde to vůbec je. Její František taky. Loučili se už večer, aby o tom nikdo nevěděl. Vzpomínku na nádhernou vůni sena už ji nikdy nikdo nevezme. Líbal ji do vlasů. „Neboj se, já se vrátím.“ Nebyl důvod mu nevěřit. František nikdy nelhal.
Neuplynul ještě ani měsíc po odvelení, když byla nakoupit mouku v místním konzumu.  Stála zrovna ve frontě, když slyšela tu nejstrašnější větu ve svém životě.
Sousedky stály kousek od ní.
„Božka, slyšela jsi tu hroznou zprávu. Marušce Sirákové zabili syna. František je mrtvý. V pevnosti u italských hranic.“
Mouka zůstala stát na pultě. Potoky slz, které nikdo neviděl. Bezesné noci, o kterých nikdo nevěděl. Únava a nevolnost po ránu. Nadávky a křik táty, který už nemohl nic změnit. Pomlouvačné řeči, které vždy ustály, když vešla kamkoliv. S panem farářem ji viděli často, to je pravda. Ten věděl vše. Lhát při zpovědi je přece smrtelný hřích. „Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Dítě je dar, sestro“ Nezapomínej“.
Děti dokážou zázraky. Obměkčí i srdce starého muže. Dnes ráno se ji táta ptal: "Slyšela jsi, jak se po vesnici šušká, že Maruška Siráková najde na hrobě syna vždy čerstvé květiny a neví, kdo je tam dává?"

Jejich pohledy se střetly. Ten nepatrný úsměv na jeho tváři nešel přehlédnout. Pochopila, jak moudrý je její otec.
"Ano, slyšela."
Sbírala jako obvykle kytici lučních květů. Tu dnešní už měla připravenou v pravé ruce. Levou držela drobnou ručku svého nejkrásnějšího dárku. Pomalu se spolu vydali směrem k hřbitovu. Na rozbahněné cestičce po nich zůstaly jen otisky jejich bosých nohou…


2 komentáře:

  1. Krásné pohlazení po duši a smekám před autorkou.

    A. Látal

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji Vám. Velmi mě to těší. A velké díky Danušce, která dokáže na svých kurzech z nás dostat to nejlepší. Těším se na její další kurz. :)

    OdpovědětVymazat