24. března 2018

První máj dědy Karla - napsal Michal Hrazdil

Bylo časné ráno, První máj. A slunce nebloudilo blankytnými pásy. Po obloze se honily těžké mraky. Karel však vstává z postele s úsměvem. Olověná barva nebe dnes dostává rudý nádech. Karel je hrdý, že nikdy neodhodil komunistickou průkazku, a chystá se na manifestaci. Pohrdá všemi, kteří se jako mávnutím proutku po tom převratu proměnili v pravičáky: „Oportunisti. Zradili všechny vymoženosti, které jsme měli a vydali nás všanc kapitalistům.“ Nechápe, jak mohlo tolik lidí vyměnit jistoty za talíř s krevetami a utrácením peněz za cesty do nějakých nebezpečných dálek. Je hrdý, že nikdy neměl cestovní pas. Proč musí pořád někomu vysvětlovat, co je svoboda? „Že mě může kdejaký nemakačenko okrást? Že se bojím jít večer po městě. Že sem přijdou migranti s bombami a zahalenými ženskými? Že se lidi honí, až je kapitalismus vysaje do morků kostí? Ne!“
Pro něj zůstává svoboda víkendem na chatě s grilováním nebo esteticky seřazenými knedlíky v hnědé omáčce. A dobře vychlazeným pivem.
„Ale vždyť to tenkrát stálo dvě koruny.“ Dnes už si ani nezajde do restaurace nějakého křivého podnikatele. „Je draho. Všude se šidí. Jak bylo tenkrát jídlo kvalitní. Dnes je to jako za protektorátu. Opět nás ovládli Němci. A my musíme jíst blafy, které by se u nich doma na pultech neobjevily. Ještě, že je umí manželka tak dobře uvařit.“
Jak nesnáší ty nesympatické prosudeťácké politiky. „Doufám, že se dnes v televizi neobjeví ta hysterka nebo ten zaprodanec. Tomu hochštaplerovi bych nejraději dal facku.“ Pravicové zloděje by poslal dělat do fabriky. Karel cítí, že se mu zrychlil tep. Jde si změřit tlak. Uklidní se a odpudivé myšlenky zahání prací. Zapnul vysavač. Je zvyklý manželce pomáhat a každý den ji polaskat milými komplimenty. Vynesl odpadky.
A potom si konečně oblékl své sváteční sako. Na manifestaci hraje jeho oblíbená dechovka, a navíc úderné pochody, jež oživují atmosféru prvomájových průvodů jeho mládí. Potkává se s kamarády. Společně nadávají na režim, baví se o práci na zahrádce. Karel jezdí pravidelně na chatu. Přes uvolněnou atmosféru náhle znervózní. Vzpomněl si, že je sudý den, a to vždy v jedenáct vozí pamlsky kocourovi.
„Doufám, že dnes nebude Mourek trpět hlady.“ Karel poslouchá projev předsedy místní komunistické organizace. Ten člověk mu mluví z duše. Revoluční melodie zvedá sebevědomí. Karla obklopuje dav lidí, kteří si s ním notují stejné hudební i ideové melodie. Spustil se déšť, a z nebe jakoby padala živá voda. Srpy kosí třešně, vlají rudé vlajky a Karel se teď necítí jako odstrčený důchodce. Když se vrátil domů, otevřel si pivo a pustil se do řízku s bramborovým salátem. A pak s manželkou vyrazili do supermarketu, jednoho německého řetězce.
Z letáku ví, že dnes mají prvomájovou akci. Vajíčka nabízí o korunu levnější než konkurence. Tlačí před sebou košík a představuje si, jak rychle uplyne další rok a on si znovu oblékne sváteční sako. Pak se probere. Na chvilku se vytratí z fronty u kasy, aby se do ní vrátil s kyticí pro svou ženu.

Žádné komentáře:

Okomentovat