23. března 2018

Papričková trofej - napsala Klára Kynosová

Mám ráda chilli. Ježí se mi z něho chlupy po celém těle, ale mám to ráda. Miluji sport a tenis pak obzvlášť. Že to nijak nesouvisí? No, jak se to vezme.
Bylo teplé srpnové odpoledne roku 2012 a já jsem prožívala svůj sportovní sen. Tedy jeden z nich. Vidět na vlastní oči olympiádu. Byla jsem v Londýně a jela metrem z centrálního dvorce ve Wimbledonu, kde můj (a nejen můj) současný tenisový idol Roger Federer vyhrál semifinálový zápas nad del Potrem. Usmívala jsem se jako blbec, seděla vedle svého přítele Milana (dnes manžela a otce mého syna) a bylo mi fajn.

Náš večerní program toho dne byl neméně zajímavý. Návštěva olympijské vesnice. Co si srdce sportovního fanouška může více přát, než se podívat za brány, kam mohou jen vyvolení, nejrychlejší, nejvytrvalejší, nejšikovnější, zlatí, stříbrní, broznoví? Na mém těšení nezměnil nic ani fakt, že než vás do vesnice pustí, musíte dlouho dopředu podat „kolkovanou“ žádost, nechat se proklepnout ze všech stran, ukázat oční bulvu, usmát se (jen tak přiměřeně) do kamery Velkého bratra a odevzdat pas. Pak dostanete přidělen den D a hodinu H, kdy do vesnice můžete vstoupit.
Když jsem vstoupila konečně i já, byla jsem (pokolikáté už!) dojatá. Ano, jsem sportovní plačka. Dojme mě všechno. I návštěva v pokoji mého táty, který spravoval naší české olympijské výpravě finance. Tudíž nemohl ve vesnici chybět. Seděla jsem tam s Milanem vedle táty a můj pocit blaženosti zase poskočil o další stupínek. Povídali jsme a povídali a já si v hlavě promítala jak jsem, už jako malá, snila o tom, že jednou budu mít taky medaily na krku. Nebo budu svírat v rukách velkou tenisovou trofej a budu u toho bulet. Jako můj dětský tenisový idol Švéd Björn Borg. Ne, ten ale nebulel, to je fakt. I tak jsem ho obdivovala neskonale! Nechala jsem si narůst háro jako on, z froté ponožek z Prioru spíchla v ruce čelenku a na svoji dřevěnou raketu jsem si napsala fixou iniciály BB. Trochu se mi v tenisové škole na tréninku smály, ale což. Doufala jsem, že jsou věci mezi nebem a zemí a že se do mě třeba teleportuje trochu toho Björnova talentu. A že si z jeho rukou jednou převezmu tu velkou, lesklou a určitě hodně těžkou tenisovou trofej. Bohužel, ne každý sen se vyplní. I když…
Po nějaké době nám vyhládlo a šli jsme s tátou do jejich „olympijsko-vesnické“ jídelny. Takovou koncentraci světových kuchyní, vůní a chutí hned tak nikde nenajdete. Všude sportovci a bafuňáři s akreditačními cedulemi na krku, se jmény zemí, které reprezentují, na teplácích a kšiltovkách. Všichni baštili, odpočívali, vítali se, chechtali se. Panovala tu neuvěřitelně příjemná atmosféra.
Nevěděla jsem, co si vybrat. Jestli mezi sportovci nějakou tu hvězdu, na kterou budu obdivně zírat, nebo něco k jídlu. Nakonec vyhrálo jídlo. Mexické. Fakt jsem měla hlad. Stála jsem tam u mexického stánku a usmívající se domorodec (bože, on u každé kuchyně je i příslušný kuchař!) mi podal mnou vybranou pochoutku. Nabízel mi k tomu salát, olivy, olej a kdo ví co ještě. Já ale hledala své oblíbené chilli. A nebylo tu. Fakt docela zklamání. Už jsem chtěla odejít s tácem ke stolu, když mě oslovil vedle stojící pán.
“Chilli“, zeptal se? A heleme se, evidentně si ho přivlastnil, ale je fajn, že se chce podělit. Sáhla jsem po té dóze v jeho ruce a ...a v tom jsem se podívala pozorněji, pak zalapala po dechu, rudla, bledla, já nevím, motala se mi hlava.
„Děkuji, děkuji vám“. Víc nešlo vykoktat. Ježily se mi chlupy po celém těle a chtělo se mi bulet.
Tak šťastná jsem přebírala svoji papričkovou trofej. A z jeho rukou. Z rukou Björna Borga.

Žádné komentáře:

Okomentovat