Do svého domečku dotáhla často nějaký ten papír a už od mládí na něj škrábala své šprýmy rýmy. Bylo období, kdy chvíli se nic nedělo, ale pak znovu a znovu začala škrábat a popisovat nové papíry. Všechny měla uschované a někdy si v nich četla. Občas se usmívala, občas poplakala, tak jak šel její myší život.
A najednou – cesta do lesa. Co do lesa? Do Pra-lesa.
Koupila si jízdenku, vzala na svá malá myší bedra velkou kabelu a vydala se vstříc dobrodružství. Našla les, našla zvířátka, našla místo k sezení. A pak nastalo divení. Kolik krásných věcí dokážou ty zvířátka napsat a vymyslet, z kolika různých úhlů pohledů dá se podívat na jednu a tutéž věc, co dělat a co nedělat. Celé to setkání vedla moudrá paní Sova.
Velmi zkušená a přitom naprosto normální, skromná, na nikoho se nepovyšovala a nikoho z bidýlka neshazovala. Byly tam i dvě egyptské kočky, jeden tygr, jeden levhart, prostě různá skladba zvířátek a přesto domluvily se svou jedinečnou řečí veselých písmenek.
A pak se myška vrátila domů. Vytáhla si svůj papír a tužku a škrábala ještě radostněji než obvykle. Dostala nabídku číst své škrabopisy ostatním, dostala možnost setkávání se stejně píšícími myškami a myšáky, kteří radostně volali… píšu, píšeš, píšeme, ty, on i my taky.
Něco se v naší malé myšce zlomilo. To co dostala od života jako dárek, konečně začíná rozbalovat. Moc ji to baví a prospívá to i jejímu zdraví. Raduje se poťouchle, tak jak to umí jen opravdické myšky. A když dostane pochvalu, to se pak převalí na bříško a radostně křičí… „ať žije psaníčko…“
Naše myška, pořád běhá po světě a znovu chystá se do Pra-lesa. Už se moc těší. Stal se z ní takový malý písmenkový závisláček a nedočkavě vyhlíží svůj pravý vláček.
Co z toho všeho vyplývá za poučení:
Nic se neboj a jdi do lesa. Zvedni hlavu a hrdý buď. Kdo by se divil, že pořád píše…. Vždyť přece – s jídlem roste chuť.
