Zlákala ji vůně oleje a řev motorů, její cesta vedla do výukových vozů a záhy svých 150 centimetrů výšky usadila na zadní sedadlo cvičných motorek.
Protože se na ekonomce učila španělštině, logicky její učební plán plnili obyvatelé Ostrova svobody, kteří v 70. letech utěšeně zaplavovali republiku. Jak říkala, největším problémem při získávání řidičských oprávnění na motocykl nebyla tehdy pro Kubánce její španělština, ale helmy. Jejich bujné kštice se totiž do běžné středoevropské velikosti prostě nevešly.
Když se tak pěkně vypořádala s Kubánci, povýšila a stala se specialistkou tehdejší autoškolácké novinky – trenažérů. S nimi vyrazila vyzbrojená kupeckou němčinou a španělštinou do Vietnamu. Jak se s brebentícími žáky domluvila, zůstalo utajené nám i jí samotné.
Jakmile se vrátila do Čech, zamilovala se. Zahořela láskou hlubokou a celoživotní. Jejím vyvoleným byl motocykl BMW z předválečné produkce. Když si ho přivezla, bylo to zbité, bolavé nedochůdče těsně před smrtí. Zavírala se s ním do garáže každý den, jezdila po burzách, oslovovala kolegy z jiných autoškol a veteran klubů, dávala inzeráty do novin a sháněla náhradní díly, nabízela výměny. Po dvou letech představila světu vyleštěného fešáka. Nechala si k němu ušít nepromokavou kombinézu, vyhoupla se do sedla a vyrazila směr Rakousko, Švýcarsko, Německo. Cílem bylo sídlo automobilky BMW v Mnichově.
Moje teta Mirka se nestala světoznámou virtuózkou ve hře na harmoniku. Ale vrátila k životu motocykl, který bavorské automobilce poměrně dost chyběl. S bavoráčkem se už nikdy nerozloučila a nyní s ním žije ve své malé garsonce.
