Dalo by se říct „silná osobnost“. Nebo taky něco jiného.
Léky Daliborovi naberou paže medvěda, které by dokázaly obejmout každý ženský splín, ale postupně ubírají jednu radost za druhou tak, že při pohledu do jeho očí mám vždy obavu, že se dotknu prázdnoty. Jeho ironické poznámky střídá věcné popisování navštívených míst a výčet všech památek zní, jako kdyby nám předčítal odjezdy vlaků.
„Přece mu nemůžeme říct, že je nudný,“ říká můj muž, když se na mě na chvíli podívá, a pak dál soucitně pokyvuje hlavou a tváří se, že všechna místa nutně potřebuje vidět.
Dalibor je člověk, kterého kamarádi často žádají o názory na různé věci, ačkoliv dost často vůbec nesouvisí s jeho profesním zaměřením. Podsaditý IT technik tak hodnotí situaci na měnové burze, předvídá vývoj ceny nemovitostí, nebo vybírá letenky do Asie a stále nechápe, čím si vysloužil u přátel pozici člověka, který má patent na rozum. Kdyby tomu tak totiž bylo, dokázal by vyrovnat účty s mánií i depresemi tak, aby se nemusel nechávat uměle tlumit. Občas jeho slova tak zahřmí, že si vlastně vůbec nechci představit, jaké by to bylo kdybych jej naštvala a on byl ve své plné emoční síle.
Na otázku, jak to má se ženami, začne listovat fotkami v telefonu a jmenuje důvody, proč se zatím žádné rande nemohlo posunout o krok dále. „Ani mi neuvařila večeři“, hlásí a mě začíná docházet proč dneska vlastně přišel. No, snad na to pod nadvládou chemie ještě zapomene.
Kdepak! To je snad jediná věc, kterou si dokáže užít a probouzí se v něm cit. Vnímá vůni rozpálené cibule a s chutí karbenátku zavzpomíná na to, že vlastně dříve býval pořádný nervák. To jednou se při hledání klíčů v kapse rozčílil tak, že rozsekal vlastní vchodové dveře sekerou. No jo, ještě, že je to už pryč. Sice je pryč i pocit, jak může být člověk v opojení dojmů, ale aspoň se to obejde beze škod.
