26. března 2018

Jak Stamichman potkal Krakonoše - napsala Petra Kišová

Jeden skok, druhý skok. Země se třásla, vichřice ohýbala vzrostlé smrky jako mladé plaňky a horské potoky se vylévaly z koryt. Stamichman zase řádí, říkali starousedlíci z chalup roztroušených po údolí pod Králickým Sněžníkem. Lidí tam zbylo jen pár, většina odešla hned po válce a jejich stavení rychle pohlcovala země. Na prázdných úbočích kopců teď bývalo smutno, louky zarůstaly neprostupnými křovisky a místo bučení pasoucích se krav a dětského křiku se ozývalo jen bzučení hmyzu.
Stamichmanovi to ticho bylo protivné, proto posílal do údolí pořád víc větru, deště a sněhu. Z nudy boural mostky přes horské potoky a zapaloval lesní porosty, ale lidi tím do hor nepřilákal, spíš naopak. Pod Králickým Sněžníkem tak bylo pořád smutněji a čím dál smutnější byl i Stamichman.
Až jednou, bylo to časně na jaře, kdy tající sníh vyhání z hor i dobré duchy, potkal na pomezním hřbetu starého přítele Krakonoše.
“Proč jsi tak smutný?” zeptal se Stamichmana zarostlý obr, kterému v očích hrála veselý světýlka. “Nudím se k smrti,” přiznal zasmušilý Stamichman.
“Dřív u nás bývalo veselo, z každé chalupy večer vonělo jídlo, v létě se na pastvách zpívalo a v zimě se u kamen vyprávěly příběhy. Ale tomu všemu je dávno konec. Copak u tebe v Krkonoších je tomu jinak?” Obr se usmíval.
“Je to stejné, ale i jiné. Domkáři z mých kopců odešli, krávy ani ovce se tam už nepasou, ale chalupy nespadly, přišli do nich noví lidé.”
“Odkud?” podivil se Stamichman.
“Asi z měst. V létě si pověsí na záda vaky, vylezou na kopec a rozbalí svačiny. V zimě se klouzají dolů na legračních prkýnkách. Někdy je u nás veselo až moc,” odpověděl mu Krakonoš.
I zamyslel se Stamichman a rozhodl se, že lidem z měst ukáže krásu svých hor. Vyčistil koryta potoků, vypěstoval nové lesy, pomáhal opravit cesty a lávky. Pod Králický Sněžník začali přicházet noví obyvatelé, někteří jen na pár dnů, jiní na trvalo. A dobrý duch Stamichman zůstával s nimi, radoval se z jejich radostí a dohlížel na všechno to lidské hemžení z vrcholu Králického Sněžníku, z místa, kde už nějaký čas žádná horská chalupa nestála.
“A je to tak dobře,” myslel si Stamichman, “přece to tady nebude jako v Krkonoších.”