21. března 2018

Jak se slzy lásky rozlily v řeku Moravu - napsala Monika Hodáčová

Pramen Moravy
Tam, kde je pramen řeky Moravy, tam pod vrcholem Králického Sněžníku, seděla dívka a naslouchala, o čem řeka zpívá. Právě tady v těchto místech se kdysi dávno, v době pravěkých jeskynních lidí, nejstatečnější z lovců mamutů zamiloval do krásné Marahwy, dcery nesmrtelného vládce hor. Marahwa ale nebyla předurčena pro lásku. Tak jako její sourozenci měla kráčet ve stopách svého otce, který panoval horám. Jejím osudem bylo vládnout nad řekami, narodila se jako vodní víla.

Marahwa svému panovačnému otci nikdy neodporovala, a jak dospívala, sedávala na březích řek, potoků i jezer, a i ona naslouchala, o čem zpívají. Byly to příběhy ze světa lidí, příběhy o lásce i o zradě, o narození i o smrti, o velkém štěstí i o nezměrné bolesti. Často jim ale nerozuměla, nic z toho nikdy nezažila, její život plynul právě tak poklidně jako vlnky na hladině.
Jednoho letního večera se jako obvykle koupala v Mléčném prameni a své zlaté vlasy rozprostřela po hladině. Netušila, že se k jezeru přichází osvěžit i Man, který se právě vrátil s ostatními muži z lovu. Jak se blížil k jezeru, překvapila ho záře, která se kolem rozlévala. Když uviděl nádhernou dívku se zlatými vlasy, pocítil neznámé rozechvění. Poznal už řadu žen, a všechny ho prý milovaly, on měl ale raději lov než tlachání se ženskými. Tahle byla ale úplně jiná.
Ukryl se za strom, aby ho dívka nezahlédla. Až když odcházela pryč, přiblížil se k ní a tiše ji oslovil: „Jak se jmenuješ?“ „Marahwa,“ odpověděla bez známek strachu. Věděla, že občas se sem chodí koupat i muži z blízké vesnice a se zalíbením se na ni dívají, jí to ale bylo lhostejné. V jejich očích bylo vždycky jen prázdno. Marahwa se podívala i Manovi do očí a sevřel jí neznámý pocit. Ten muž byl jiný, silný i laskavý. Jeho tělo pokrývaly jizvy a ona zatoužila se jich dotknout.
Nikdy nic podobného nezažila. Tak o tomhle zpívá voda?
Najednou měla pocit, že se probudila z dlouhého snu a zatoužila spojit s tímto mužem svůj život. Brzy se k němu nastěhovala a dny ve vesnici plynuly poklidným tempem až do chvíle, kdy se vesnici napadl rozzuřený medvěd. Když proti němu Man neohroženě vyrazil, medvěd se proměnil v otce Marahwy a zahřímal: „Zadrž dítě, zadrž Marahwo, spojíš-li svůj život s obyčejným smrtelníkem, ty, vládkyně vod, se s jeho smrtí sama ve vodu proměníš a já se pak zmocním toho, co dnes už máte, ale ještě o tom nevíte.“
Pro Marahwu a Mana už ale nebylo cesty zpátky. Než nekonečný prázdný život, zvolila raději okamžiky opojného štěstí. Že k němu patří i bolest, naštěstí zatím netušila. Brzy nato přivedla na svět syna jménem Stamichman. Rodiče na něj byli pyšní a sotva trochu povyrostl, začal ho otec zasvěcovat do pravidel lovu. Ale čas vyměřený pro štěstí byl až krutě krátký.
 Velký Man, nejstatečnější bojovník a náčelník celého kmene, zemřel při lovu dříve, než jeho syn dospěl v muže. Když ostatní lovci přinesli umírajícího Mana na nosítkách, Marahwa věděla, že i ona umírá. Opouští nejen milovaného muže, ale i milovaného syna. Na okamžik si přála, aby byla zase tou nesmrtelnou dívkou, která neznala lidský cit.
K čemu by ale byl nekonečný život bez lásky?
Marahwě ukápla slza. A další a další, až jich byly tisíce. Marahwa plakala v objetí svého syna a s každou slzou z ní odcházel život. Ale její slzy se pozvolna měnily v pramen a ten přecházel v řeku. Lidé té řece dali jméno Morava. Jak řeka sílila, stávala se zdrojem života pro každého, kdo v její blízkosti žil. A každému, kdo chtěl naslouchat, zpívala příběh o velké lásce a velké bolesti. Příběh o všech ženách, které čekají na své muže. A také o naději, kterou přinesl malý Stamich, protože od té doby bdí nad lidmi i nad horami, tak jak si to přál jeho nesmrtelný děd.

Žádné komentáře:

Okomentovat