„Ale Honzíku, je pět hodin ráno, do cirkusu jdeme až odpoledne. Teď ještě spi.“
Ale Honzík už nemůže spát. Miluje cirkus a pokaždé, když na se náměstí začne stavět stan, škemrá doma tak dlouho, až máma, táta nebo (většinou) babička podlehne a lístky koupí. Dneska jde s babičkou. Hlavní atrakcí je medvěd na kole. Medvěd. Na kole! Honzík sám dokáže jezdit na kole jen s pomocnými kolečky „pro mrňata“.
Branou v plotu kolem cirkusového stanu vstupují Honzík s babičkou do barevného světa kouzel. Támhle před maringotkou žongluje klaun, a vzadu je vidět klec s tygrem! Honzík stojí ve frontě do šapitó, otáčí se dokola a vyskakuje, aby mu nic neuniklo. Když s ním do cirkusu jde táta, vyzvedne ho na ramena, takže vidí až dozadu na zvířata, ale babička ho neunese.
Po představení se Honzík babičce, která ho cestou na záchod drží za ruku, vytrhne, a utíká ke klecím. Tygr leží a spí. Za ním je medvěd - ten úžasný medvěd, co se před chvíli projížděl po manéži na kole. Medvěd sedí a tváří se nějak smutně.
Honzík se dívá pozorněji a najednou si všímá, že zvíře sedí v kleci, do níž se sotva vejde, a kde nemá nic než misku se špinavou vodou. Honzík zaslechne kroky. Bojí se, že by to mohla být babička, a tak se schovává za nejbližší kupkou sena.
Přichází mohutný chlap s kýblem. Rychle otvírá malou záklopku v medvědí kleci a hází dovnitř kus ošklivě vypadajícího masa. „Žer, potvoro!“ ucedí chlap ještě. Když odejde, prochází Honzík mezi dalšími klecemi. Všechny jsou maličké a zvířatům v nich nezbývá než ležet nebo stát. Některá žerou, jiná si masa nevšímají a netečně se choulí v rohu svého příbytku. A Honzík přemýšlí.
„Honzíku, tady jsi! Tak tohle mi už nikdy nedělej,“ ozývá se za ním. Babička ho našla, chytá ho za ruku a odvádí pryč. „Tak jak se to to líbilo?“ „Babi, ten medvěd, víš, jak jezdil na kole, proč má tak strašně mrňavou klec? A ten pán, co tu byl - vždyť on ho vůbec nemá rád!“ „Ale prosím tě, oni vědí, co dělají. S těmi zvířaty pracují dlouho, víš?“
Ale Honzík neví a druhý den se k cirkusu vrací. Během představení prolézá dírou v plotě a ukrývá se za kupku sena u zvířat. Blíží se medvědovo vystoupení. Přichází ten mohutný chlap, napojuje medvědí klec na takový divný klecovitý průchod a začíná medvěda pošťuchovat tyčí, aby do průchodu vlezl. Medvědovi se nechce. Chlap šťouchá silněji.
„Běž, potvoro! Mazej, ty mrcho líná!“ Honzík se dívá a po tváři se mu koulejí slzy. Chlap se znova napřahuje, aby do medvěda zabodl tyč, ale Honzík vybíhá z úkrytu a vzlyká: „Ne ... to ne..nesmíte! Jste zlej. One je jenom smutnej! Nechte ho!“
Zavěšuje se chlapovi na tyč. Chlap ho setřásá, naposledy šťouchá do již rezignovaného medvěda, ten se zvedá a šourá se průchodem směrem do šapitó. „Ty skrčku zasranej, s tebou si to taky vyřídim!“ řve na Honzíka chlap.
Honzík vidí rozmazaně, ale rychle se zvedá a utíká dírou v plotě pryč. Zastavuje se až doma. Už nechce chodit do cirkusu. Teď už ví, že pohádky nejsou.
