6. února 2018

Pohádky do ouška - napsala Dana Emingerová


„Maminko, vyprávěj mi do ouška,“ prosil malý Stamich zabalený v medvědích kožešinách. V jeskyni praskal oheň a maminka Marahwa roznášela bylinkový čaj. Ve skalním útočišti pravěkých lidí pod Sviní horou voněla mateřídouška.
Nejmenší děti náruživě cumlaly odřezky tvrdé kančí kůže a snily o lahodném mamutím mase. Jenže muži se stále ještě nevrátili z lovecké výpravy. Venku několik dní zuřila sněhová bouře. Zima panovala už dlouho a zásoby jídla docházely. Na Tetřevích rozsochách bylo slyšet, jak vyjí vlci. Občas se jejich siluety mihly mezi stromy nedaleko vchodu do jeskyně.

Stamich se však vlků nebál. Tušil, že je jiný, než ostatní děti. Věřil, že nad ním bdí jeho tajemný děd... Proto občas vystrčil nos do večerní metelice a netrpělivě vyhlížel tátu. Velký Man – nejstatečnější bojovník a náčelník celého kmene – však nepřicházel.
„Mamutí stáda jsou teď hodně daleko, počasí je špatné, všude číhají vlci a medvědi, ale cítím, že už zítra se lovci vrátí a bude jídlo,“ uklidňovala Marahwa obyvatele jeskyně jasnovidným hlasem vědmy. Hladové brblání utichlo. Děti se schoulily do mateřských náručí a za chvíli všichni pravidelně oddechovali. Jen Stamich ne a ne usnout.

„Maminko, povídej mi do ouška, jen do mojeho ouška. Povídej mi o vládci hor,“ dožadoval se tenkým hláskem pod kožešinou. „Pssst, Stamíku!“ položila Marahwa dítěti ruku na ústa. „Moc dobře víš, jak by se Man zlobil, kdyby nás slyšel.“
„Tak mi povídej o něm, jak jste spolu koupali v Mléčném prameni a jak celou hladinu jezírka pokrývaly tvoje dlouhé zlaté vlasy, které se tatínkovi tak líbily. A jak se zase tobě líbily Manovy jizvy po bojích s medvědy a lvy.“
„Ale to už jsem ti vyprávěla tolikrát.“
„A jak se u vody najednou objevil jeskynní medvěd. Táta proti němu vyrazil jen s holýma rukama, aby vás ochránil. Jenže medvěd ho strhl na zem. A jak tys promluvila řečí zvířat a medvěd zařval, proměnil se v rozzlobeného dědečka a zmizel... Přesně takhle mi to povídej.“
„Vždyť jsi vše teď vyprávěl ty.“
„Ale to není, jako když to slyším od tebe.“
Maminka se usmála a synkův oblíbený příběh dokončila: „Od té doby v kraji koluje pověst o Marahwě, nejmladší dceři vládce hor, která se zamilovala do člověka. Otec nakonec vodní víle dovolil se smrtelníky zůstat... jenže pouze po dobu Manova života a za podmínky, že jednou milencům vezme to, co už měli, ale ještě o tom nevěděli.“
„Mami, proč mi nikdy neřekneš, co to bylo?“ zeptal se chlapec. Marhawě vyhrkly slzy. Otočila se a její rty neslyšně zašeptaly: „Ty.“ Když pak osušila tváře, přitulila se k synkovi a přece jen mu vyprávěla o vládci hor. A také o tom, jak mu nesmrtelná družina jeho dětí musí pomáhat chránit každé pohoří, kam proniknou lidé.

Stamík měl rád příběhy. Vzpomínal, jak v létě chodil s maminkou sbírat bylinky. Zatímco Marahwa trhala voňavé lístky, ležel na koberci kvetoucí mateřídoušky. Pozoroval ptáky na nebi a vnímal, co hory říkají o časech, kdy na zemi žili živočichové, po nichž zůstaly jen stopy v kamenech. Nejvíc ho však zajímalo šeptání kvítků o lidech, kteří se teprve narodí za mnoho tisíc let. „Už nebudou hladovět a bát se vlků. Dokážou létat po nebi jako orli, ale neuloví žádné mamuty – najdou jen jejich kosti v náplavech Tiché Orlice,“ ševelila mateřídouška.
„A jejich děti budou vykrmené tak, že nevylezou před divočákem na strom,“ přetrhla snění drsně maminka. Tyhle „příběhy do ouška“ také slyšela a nechtěla dovolit, aby jim Stamík podléhal. Jenže Stamich pokračoval: „Maminko, já bych se tak rád toulal časem a poznal budoucnost, jak o ní povídá příroda. A víš proč? Přivedl bych těm létajícím dětem, co toho budou tolik umět, mamuta.“

Stamich ráno vykoukl z jeskyně. Nad Tetřevími rozsochami vycházelo slunce a po sněhové vichřici zůstaly vysoké závěje. Bílá krajina lákala k výpravě. Půjde tátovi naproti. Mahawra už se točila kolem ohně, ale vypadala zaraženě a nemluvila. Stamich se kolem ní prosmýkl ven.
„Počkej,“ probrala se a chtěla ho zastavit. Ale Stamich už klouzal ze srázu do údolí, kterým se lovci měli vracet. Rozhlížel se a nikde nikdo. Jen na protější stráni zahlédl mezi stromy stín. Že by velký vlk? Bylo to mohutnější. Pak uviděl stopy. Vydal se po nich. Brodil se závějemi k Jelení skále. A najednou zpoza kamene vylétl chlupatý had. V příští chvíli před chlapcem stálo mamutí mládě. Vypadalo k smrti vystrašené. Na chlupech mu zasychala krev a kolem krku vlálo utržené kožené laso.
Zvíře zvedlo chlupatý chobot a zatroubilo. Stamíka napadlo, že samice bude někde na blízku. Nic se však neozývalo. „To by byl mamutík pro moje plány,“ pomyslel si. Mládě zkrotle natáhlo chobot k dítěti. Jeho maličké smutné oči říkaly: „Už nemám nikoho.“ Stamík mládě objal. Byli oba stejně velcí. Chtěl mu sněhem vyčistit rány, ale zjistil, že na bocích to není jeho krev. Podíval se za skálu a spatřil, odkud se táhne červená stopa. Na sněhu ležel obrovský mamut a nehýbal se.
„Budu se o tebe starat,“ hladil Stamich osiřelého tvorečka. „A když mě teď svezeš, vezmu tě jednou do budoucnosti,“ sliboval a začal se soukat mamutovi na záda. Mamutík se nebránil.
Brzy stoupali příkrou strání ke Sviní hoře.
 
Už zdálky viděl, že se lovci vrátili. Kolem jeskyně pobíhaly ženy a děti. Jak se blížil, všichni na něj koukali jako na zjevení. Velký Man bude pyšný, že jeho osmiletý syn jede na mamutovi!
„Tati! Tati!“ volal Stamík. Jenže nikdo nic neříkal.
„Kde je táta?“
Muži sklopili zrak. A tehdy si Stamich všiml chatrných nosítek, u kterých klečela plačící Marahwa. Ležel na nich těžce zraněný náčelník Man.
„Napadla ho rozzuřená mamutí samice. Dostihla nás dnes v noci. Man se rozhodl hnát domů její živé mládě, abychom mohli postupovat zpátky rychleji. Věděl, že hladovíte,“ řekl jeden z mužů.
Náčelník ještě žil. Odnesli ho do jeskyně a Marahwa mu ošetřila rány. Obávala se však, že její umění stačit nebude. „Vydám se za vládcem hor k jeho ledovému trůnu a požádám ho o tátův život. Udělám cokoliv,“ šeptal Stamich. V tu chvíli se otec probudil.
„Přineste můj oštěp,“ rozkázal. „Mamuta musíte hned zabít, než ho zraněná matka znovu najde. Jinak umřeme hlady,“ šeptal uhasínajícím hlasem. Pak položil do rukou synkovi svou zbraň s posledním přáním: „Jdi a bodni jako první. Staň se lovcem, který bude nosit mé jméno dál.“
Klučík se podíval na maminku, na umírajícího tátu a sevřel pevně oštěp v ruce. Toužil být jako velký Man – nejstatečnější bojovník a náčelník kmene. Vyšel z jeskyně, kde děti okukovaly přivázaného mamutíka. Stamík ho pohladil. Pak se napřáhl a vší silou přeťal řemen. „Nechte ho běžet!“ zvolal. Všichni ztuhli. „Kousek odtud v lese leží jeho mrtvá máma,“ dodal, ale to už jeden z rozzlobených lovců ztrestal chlapce tvrdou ranou pěstí.

V tu chvíli se zastavilo i Manovo srdce. Padla mlha a svět se zatočil. Stamich viděl maminku klesat na kolena. Osvobozené mamutí mládě zmizelo pod srázem Sviní hory. Slyšel řvát jeskynního medvěda a spatřil ledový trůn, na kterém seděl vládce hor. „Jdi a bdi nad horami, ve kterých ses narodil,“ pravil jeho nesmrtelný děd. 
Když se Stamich probral, ležel na růžovém koberci mateřídoušky a snažil se porozumět tomu, co šeptají voňavé kvítky. Pak uviděl letadla na nebi...
„Povídej mi do ouška,“ uslyšel najednou vedle sebe tenký hlásek. Na pařezu seděl kluk, který cumlal lízátko a byl tak baculatý, že by před divočákem nedokázal vylézt na strom. „Vyprávěj mi o Marahwě, dceři vládce hor, která se ze žalu proměnila v řeku Moravu. A o mamutích pramenech, jejichž voda proudí z jeskyní pravěkých lovců. A taky o slůněti, co se záhadně objevilo pod Králickým Sněžníkem. A o horském duchovi, který musí sloužit tak dlouho, dokud lidi nepochopí příběhy z časů, kdy po zemi chodili živočichové, kteří už dávno vyhynuli. Takhle mi to povídej.“
„Vždyť jsi to teď řekl.“
„Ale to není, jako když to povídáš ty, Stamichmane.“



http://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/10480/cesko-v-dobe-ledove-co-lovili-lovci-mamutu.html

Žádné komentáře:

Okomentovat