Jenže toho večer děda neřekl: „Jdu si obhlédnout rajon, ale jdeme obhlédnou rajon.”
V tu chvíli jakožto šestiletá holčička jsem začala strašně moc protestovat. Bála jsme se, protože ve dne jsme k těm křovinám chodili krmit divoká prasata a tak a já se i ve dne bála.
Děda si stál za svým a tehdy vymyslel neuvěřitelný nápad, aby nás vylákal. Přinesl dva staré velké pytle a udělal do nich díry. Pak jeden nasadil na mě a druhý na mého o rok staršího bráchu a řekl:
„Tak a teď si vás to prase nevšimne.”
Jelikož jsem nechtěla před bráchou vypadat jako srab, tak jsme šli. Děda nás naložil do kárky a jeli jsme. Byla černočerná tma všude kolem nás, hned jak jsme vyjeli z vesnice a byla tma dlouho, než jsem se rozkoukala. Děda nás zavezl do svého křoví, kde měl lavičku. Tam si mě a bráchu posadil na nohy, dal nám dalekohledy a my se koukali. Té noci byl asi úplněk, protože všechno co jsem viděla, zářilo. Bylo to neuvěřitelné. Bez hnutí a se zatajeným dechem v pytli od brambor s dírou na hlavu jsem svírala dalekohled a dívala se. Do teď nezapomenu na toho obrovitánského jelena s obříma parohama, na divoká prasata, srnce, daňky, srnky, srnčata, tetřevi…
Té noci jsem byla poprvé celou noc vzhůru a je to zážitek, který si pamatuju do dnes. Tmu a vystupující obří zvířata v záři měsíce, strach a obří respekt z těchto majestátných zvířat!
