 |
| Aleš Matějíček |
„Nojo, vždyť ona je květná neděle,“ rozsvítilo se mu v hlavě. Uvědomil si, že vždycky o Velikonocích, když vanul vítr z údolí nahoru do kopců, přinášel úryvky zvláštních písniček. Ale ne takových těch veselých, co Stamichman slýchával v hospodách, ale spíš takových pomalých, tklivých.
„Tak, a dnes konečně zjistím, o co jde,“ řekl si horský duch a vyrazil do údolí směrem ke Králíkům. Šel po zvuku. Ten byl tu slabší, tu silnější, podle toho, jak foukalo. A najednou uviděl, jak se po cestě na Mariánskou horu plazí had. Tedy z dálky to vypadalo jako had, ale zblízka to byl zástup dětí. Nesly svaté obrázky s všelijakými cingrlátky a zpívaly.
„Tak to mezi ně s tím mým bručením klidně zapadnu,“ zaradoval se Stamichman a přidal se k zástupu, který stoupal stále výš a výš na Lysou horu. Ačkoliv Stamichman liturgiím vůbec nerozuměl, byl nadšený. Hlavní pro něj bylo, že může zpívat. A tak zpíval a zpíval. Když dorazili nahoru, začalo pršet. A protože vrchol byl skutečně lysý, bouchnul horský duch holí a – stejně jako stavěl kamenice – udělal na vrcholu dětem malé útočiště. V tu chvíli se k němu přitočil malý klučík, jmenoval se Tobiáš, a řekl: „Děkujeme ti Stamichmane. A jestli zařídíš, že se k nám Švédové opravdu už nikdy nevrátí, nechám tu postavit, až budu velký, pořádný kostel.“
A tak se také stalo.
Klášter Hedeč
Nad Králíky strmí ve veliké výšce poutní areál spojený s městem Svatou cestou lemovanou alejí s kapličkami. Na bývalou Lysou horu (760 m) putovaly v době třicetileté války děti z Králík a okolí, tvořily procesí, modlily se za mír a zpívaly mariánské písně. Mezi nimi byl i malý Tobiáš Jan Becker (1646 - 1710), později svatovítský kanovník a královéhradecký biskup, který na Lysé hoře nechal podle svého slibu z dětství vystavět kostel.
