6. ledna 2018

Pusa na titulku - napsala Klára Dvořáková

Kristýna si stále dokola čte těch pár řádek, které se jí dnes zobrazily na Facebooku.
Nechce se jí věřit, že text napsal Kamil, její spolužák z vejšky. Znala ho jako drsňáka, co zdolává vrcholy hor, tráví spoustu času na dlouhých cestách přírodou, jezdí na silné motorce oblečený v kůži a zvládne zachránit tonoucího z rozbouřené řeky.
 Ano, věděla i o jeho citlivějším já, které se skrývá někde tam pod pevnými svaly jeho hrudi. Ale nikdy by ji nenapadlo, že své niterní myšlenky svěří tak širokému publiku...
Minulý týden jsem zažil něco, co stále ještě zpracovávám. Zázrak zrození a pak obrovská ztráta. Pokouším se s tím vyrovnat, pochopit... Ten pád a nutnost znovu vstát, zvednout se na kolena a alespoň se pokusit postavit. Snažím se věřit, že mě podobné zkušenosti mají posunout na cestě životem a dávají mi možnost vnitřně růst a nakonec být lepším člověkem…Jen kdyby to tak nebolelo...

Co se muselo stát tak strašného, aby tohle napsal? První, co ji napadlo, že se prostě opil. Nebylo by to poprvé, kdyby pod vlivem piva a něčeho ostřejšího, dostal sentimentální náladu. Za pět let, co se znali, se to Kamilovi sice stalo jen dvakrát, ale pak mluvil a mluvil. Druhý den dělal, že se nic nestalo a všechno zatloukal.
S velkým sebezapřením si řekla, že nebude dělat předčasné závěry, i když ji text značně zneklidnil. Přikázala si počkat alespoň do druhého dne, až uvidí, jestli Kamil příspěvek smaže. Nesmazal. Místo toho se pod ním objevily sice povzbuzující, ale zcela nekonkrétní, komentáře lidí, které neznala. Není divu. Neviděli se s Kamilem od školy. Dobrých deset let. Vzdálili se od sebe hned několikrát – když on v pátém ročníku školy ukončil jejich vztah s tím, že se ještě nechce ženit a ona probrečela polštář, pak po šlole se odstěhovala do dvě stě kilometrů vzdáleného města, kde se po pár letech vdala za prototyp úspěšného muže.

S Kamilem se po škole už nevídali. Nedokázali přejít debakl svého letitého vztahu a rozdělilo to i jejich společné kamarády, respektive kamarádky. Vzhledem k tomu, že se s většinou z nich Kamil po rozchodu s Kristýnou, vyspal, vytvořily jakýsi spolek zhrzených žen se společnou vzpomínkou, o které se nemluví.
Vlastně by Kristýně měl být lhostejný, možná by mohla být pořád naštvaná nebo ho dokonce nenávidět. Nic takového ale necítí. Jen hlubokou účast s jeho bolestí a také, přiznejme si to, zvědavost. Má mu napsat? Zeptat se? Nabídnout pomoc?
Její dilema se vyřešilo samo. Za pár dní Kamila potkala v tramvaji. Jela zrovna nakupovat dárek pro tchýni, když ho zahlédla. Měl pořád stejně neuspořádaný účes i mizerný vkus na oblečení. Na vysoké mu obojí vyčítala a snažila se alespoň jedno změnit, ale Kamilovi to bylo jedno. Vlastně už tenkrát pro něj byly důležitější zážitky než to, co má na sobě.
„Kamile? Jsi to ty?“
Otočil se a usmál: „Ahoj! Kristýno, tebe už jsem neviděl snad sto let. Kam jedeš?“
„Do obchoďáku. Hledám dárek. Budou Vánoce.“
„No jo, Vánoce. Málem jsem zapomněl,“ poznamenal a významně se podíval na plakát vedle její ruky. Byl na něm velký Alzák s vánočním dárkem v zelených prstech.
„Na ty se zapomenout nedá, alespoň ne tady ve městě,“ ušklíbla se. „Ale co ty tady děláš? Přijel jsi na nákupy? Co si pamatuji, vždycky jsi je nesnášel… Že by změna?“
„To je pořád stejný. Mám tady nějaký vyřizování. Ale jestli máš čas na kafe, tak to počká,“ podíval se na ni s takovou nadějí v očích, že nemohla odmítnout.
Došli do kavárny u další zastávky. Tramvaj jim ještě cinkala na rozloučenou, když jí boty zapadly do prosoleného sněhu. Kamil jí podal pomocnou ruku. Chvilku zaváhala. Ale jen na vteřinu. Není přece malá. Překročila špinavou hromadu a přidala se k němu na promrzlém chodníku. Zradily ji nohy, ztratila rovnováhu a málem na něj upadla. Jejich tváře si byly tak blízko, že ucítila teplo jeho dechu. Překvapilo ji, že je o něco vyšší, než si pamatovala, a pořád cítí tu chemii mezi nimi.
„Ani jsem ti nedal pusu na pozdrav,“ Kamil se sklonil k jejím rtům.
Spěšně uhnula a nastavila tvář. 
„Nejsem nemocný,“ konstatoval Kamil zachmuřeně.
„Já vím. Promiň. To je reflex.“
„Špatné zkušenosti?“
„Tak nějak… Radši mi řekni, na jak dlouho tady jsi?“
„Asi na dlouho, řekl bych. Teda, pokud se mi podaří najít práci a zaplatit podnájem i na další měsíc.“
„Proč zrovna Praha? Vždycky jsi města nenáviděl…“
„To souhlasí. Jen tam u nás není pro inženýry práce. A já teď musím vydělávat peníze, a ne jen almužnu, co jsem dostával ve Vamberku.“
„Takže jsi odešel a hledáš tady?“
Kývnul hlavou na souhlas. Došli ke kavárně. Otevřel jí dvorně dveře. Takhle ho neznala. Udiveně zvedla obočí.
„Koukám, že jsi prošel transformací,“ mrkla na něj.
„Myslíš?“
„Tak dříve jsi mi dveře nikdy nepodržel.“
„Jo tohle. Ty jsi zase neuhýbala před pusou.“
„Zestárli jsme…“
„Co se ti stalo, že se nechceš líbat?“ upřel na ni oči.
„Já jsem v pohodě… Jen mám poněkud žárlivého manžela a je lepší neriskovat.“
„Riskovat? Tak pusu na pozdrav by snad pochopil, ne?“
„Záleží na tom, jak to vyfotěj a co k tomu napíší. Nemůžu si dovolit být v bulváru. U nich není
důležité, co se stalo, ale jak to média interpretují.“
„Interpretují? Mluvíš, jak encyklopedie. Proč by nás fotili?“
„Protože jsem manželka Theodora Rohana… například.“
„Toho Theodora Rohana? Toho Rohana, co mu patří půlka IT firem v Praze?“
„Jo, právě toho.“
„Tak to mám kliku, že jsem tě potkal. Určitě máš pro mě nějakou prácičku v rukávu,“ nebýt jeho pohledu, dalo by se to vyložit jako vtípek.
„Práci u Tea? Zbláznil ses?“ Kristýna je upřímně zděšená, „Teď jsem říkala, že je příšerně žárlivý. Co čekáš, že mu povím? Jestli by neměl flek pro mého bývalého milence?“
„No, jo, sorry, to mi nedošlo. Už je to přece tak dlouho. Máš pravdu, samozřejmě to zvládnu sám. To víš, jsem tu nový. Náplava z venkova. Pomoc by se šikla, ale fakt to dám i bez ní,“ Kamil si nervózně pohrává s cukřenkou na stole.
Už o práci nemluví. Strávili další hodinu tlacháním o škole a vzpomínáním na profesory a spolužáky. Pak musela odejít. Koupila dárek pro tchýni a odjela domů. Druhý den zavolala kamarádce. Stačilo pár vět a vše domluvily.
„Susan, spolehni se, je skvělý. Jen se manžel nesmí dozvědět, že je ode mě.“
„Projekťáků je vždycky málo. Neboj. Zavolám mu, ať mi pošle CV a o tobě nepadne ani slovo.“
„Díky, máš to u mě.“
„To nic. Dlužím ti to. Hlavně, ať se ohákne. Znáš našeho říďu.“
Kristýna už chtěla říci, že to bude trochu háček, ale včas se zastavila. Tohle zvládne zařídit zase ona.
Nejdříve ji napadlo, že vezme Kamila nakupovat, ale pak jí došlo, že by je mohli přistihnout. To by manželovi nevysvětlila. Půjde tedy sama. Jak dát Kamilovi koupené oblečení, aby se neurazil a přijal ho? Poslat ho anonymně poštou? Neví, kde Kamil bydlí. Bude mu ho muset dát osobně. Zkousne, že mu nakoupila? Jenže když půjde Kamil na pohovor v těch hadrech, co má teď, tak ho vyhodí hned na vrátnici. Kristýna má hlavu jako pátrací balón.

Druhý den nakoupila kompletní oblečení včetně zimního kabátu a bot. Snad se mu nezvětšila noha a pamatuje si velikost správně. Strhala z oblečení cedulky a vyhodila krabici od bot do koše.
Sešla se s ním ve stejné kavárně jako včera a předala mu tašku. „Nevím, jak ti to mám říct, ale jestli chceš najít práci tady v matičce Praze, budeš potřebovat nějaké oblečení.“
„To jsi mi ho jako koupila?“ odstrčil tašku od sebe, „nic takového nemůžu přijmout.“
„Vím, že bys to nevzal. Tohle je nějaké oblečení, co už manžel nenosí,“ zkřížila prsty pod stolem. Snad jí bude ta lež odpuštěna. Dělá to pro dobrou věc.
„To je po tvém manželovi?“
„Jen to, co nenosil,“ vylepšila původní verzi, „Tady se bez dobrého oblečení neobejdeš.“
Kamil posmutní, „To ani jinde. Jsme hrozně pokrytecká společnost, co dá na skořápku víc, než na to, co je uvnitř.“
„Někdo ti ublížil? Proto jsi tady?“
Kývnul. „Vzala mi dítě. Jen tak. Prý je neuživím.“
„Kdo? Tvoje žena? O tom jsi psal na Facebooku? To přece nejde, vzít ti dítě…“
„Ty jsi to viděla? Myslel jsem, že to nikdo nečte... Ona není moje žena. A jde to. Vzala mi ho hned v porodnici. Nezapsala mě jako otce. Nechce takového nuzáka. Barunka prý není moje. Ale já vím, že je. Musím vydělat peníze, abych mohl být s nimi.“
„Víš, že existují testy otcovství?“ zeptá se Kristýna a konejšivě položí svoji ruku na jeho.
„Jo, jo, vím, jen to stojí peníze. A soudy taky. A na ty já teď jaksi nemám. Jsem na tom tak, že mi moje bývalá přítelkyně nosí oblečení po manželovi…“ dodá s mírnou trpkostí v hlase, „Ale stejně ti děkuju,“ přitáhne si Kristýninu ruku k ústům, aby ji políbil.
V tom se od vedlejšího stolu zableskne. A pak znovu a znovu. To Matěj Krečmera právě dokončil svůj příběh pro Blesk. Udělal dobře, že se dnes vydal po stopách manželky Theodora Rohana. Tyhle fotky se budou báječně vyjímat vedle těch, kde je Kristýna v obchodu s pánským oblečením a pak vyhazuje cedulky a krabici od bot do koše před obchoďákem… Když se k tomu dá správný popisek, titulní strana ho tentokrát nemine.

Líbila se se vám povídka? Můžete si koupit celou knihu Klářiných příběhů na: http://www.olivie-uzasna.cz/p/kniha.html

Žádné komentáře:

Okomentovat