Stodola. A samota. Nepopsatelná. Je večer. Venku jsou ty zatracené červánky. Agresivní rudá. Ani mraky nemají soucit. Čas plyne a ignoruje všechno, co se děje. Vždyť tato chvíle je tak prázdná, že by si měla zasloužit něco zvláštního. Něco víc, než jen jeden čas, místo, prostor. Nelze zapomenout.
Jsem jinde. Ne tady a teď. Totální ticho, ale myšlenky ubíhají jako splašené. Nelze spát ani být vzhůru. Nemohu plakat.
Muži nepláčou, ale i kdyby mohli... Pláč je lék, úleva. Jděte všichni do prdele, zařval bych na celou stodolu. Nemohu plakat. Muži nepláčou, ale i kdyby mohli... Pláč je lék, úleva. Jděte všichni do prdele, zařval bych na celou stodolu.
Ale nemluvím. Nemám slova. Zvuk by se odrazil od stěn a vrátil by mi věty dvojnásobnou silou. Staré vidle a hrábě, zbytek traktoru, k čemu to. Jenom rez. Plíseň. Hlína. Zapomenutá myšlenka, že ještě budeme užiteční. Že pomůžeme. Ale jemu nepomůže nikdo. Ani já ne. Hlavně já ne. Zapomenuté klasy obilí pomalu tlejí na rozpadlé podlaze. Ostré klasy. Řežou mi duši, když je vidím. Proč proboha? Za co?
Pavučina na starém dřevěném koníkovi. Na té milé hračce. Tenkrát, ve dnech radosti. Běhal a křičel: tati, tati! Když skákal do sena, jak ho přijímalo a jemně lechtalo, jak zářil okamžikem. Proboha. Už cítím tu bezmoc starého muže, bezmoc starého otce. Bývalého. K čemu všechno to? Stodola je nyní jen prostorem beze jména. Místo, kde bylo dobře a teď není nic. Jen haraburdí a smrad tlejícího dřeva. Pach po kravách. Ze stěn visí utržené řetězy. Naivita že to opravím.
Co všechno bylo v plánu. Takové budoucnosti. A pak jednoho dne to všechno spadlo. Ne dnes a už vůbec ne včera. Bylo to jindy a já jsem někdo jiný. Někdo příliš prázdný na to, aby mohl pomoci nebo umřít.
Tma ve všech rozích. Ztracený nábytek který už nepoužijeme. Vyměnil bych to všechno za něj. Je to jen pohádka. Skutečnost přijde brzy. Otevřou se dveře, ta stará vrzající vrata a on přijde. Přinese světlo. Přijde a vezme do rukou všechny popadané balíky. Uklidíme, zameteme. Zas bude čisto. Odkryjeme všechny ty odložené věci, které nám zakrývá seno a opravíme je. Znovu najdeme cestu. On se vrátí. Vím to.
Na kurzu tvůrčího Psaní podle Lustiga napsala Monika Obojková - Popis stodoly z pohledu muže, který právě ztratil syna ve válce
Líbil se vám příspěvek? Řekněte o něm přátelům a sdílejte jej! Stačí kliknout na ikonku níže.
