9. ledna 2018

Deník 10 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

Lukáš Tejnor a Kateřina Chvalovská Krylová
20. ledna 1984, pátek
Mrazivý, bezútěšný leden. Přede mnou těžký rok. A já už předem vyčerpaná jenom z té představy – maturitní zkoušky, přijímací zkoušky a doufání ve filozofickou fakultu. Napsala jsem si odvážně do dotazníku „Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, studijní obor angličtina-čeština, učitelství“, ačkoliv Lukáš Tejnor* kroutil nevěřícně hlavou. Ale jako ještě lepší nápad se mi zdá odejít za Olafem** a jeho kamarády do Lipska. Je tam taky dusno, ale nějak jiné, pro mě zajímavější. Pověřila jsem svého věrného přítele, aby všechno zjistil, třeba bych mohla rovnou na germanistiku, kde je on? Chudák po té ošklivé univerzitě dlouho pobíhal a oni mu nakonec řekli to, co jsme mohli čekat: „Soudruhu! Až bude soudružka přijatá na vysokou školu v Československu, může se přihlásit do výměnného programu mezi lipskou a pražskou univerzitou. Do té doby nás neobtěžujte svými nesmyslnými dotazy!“
Pochopili jsme to tak, že ONI si studenty v každé zemi „socialistického tábora“ – to je trefné slovo! – prověřují sami, a pak teprve se mládež může družit a vyměňovat. Co by to bylo za pořádky, kdyby si jen tak někdo vymyslel, že chce jít studovat rovnou do Varšavy nebo do Budapešti nebo do Lipska! Byl by v tom pěkný zmatek, a vůbec: „Ordnung muss sein!“

1. června 1984, pátek
Maturita. Zvláštní pocit. Samé „výborné“, celkové hodnocení „s vyznamenáním“, a stejně mě to neuklidnilo… Nevím už, co jsem si ty čtyři roky myslela? Možná jsem doufala, že když ke svým vzorným vysvědčením přidám výbornou maturitu a státní zkoušku z ruštiny (s tou jsem se hmoždila v zimě, zatímco kamarádky si dělaly užitečnější řidičský průkaz) a druhé místo v soutěži „O češtině trochu jinak“ (to byl zábavný program v únoru), budu se cítit silnější v kramflecích při přijímacích zkouškách na vysněnou filozofickou fakultu?
Musela jsem podvědomě „vědět“ celou dobu, teď to na mě ale dolehlo: moje snažení a známky nejsou žádnou zárukou, bude to jako s tím přijímáním na gymnázium – loterie s nejistým zadáním a výsledkem. Třídní Lukáš se na mě dívá se soucitem, tady už mi pomoci nemůže. Jedinou naději cítím v tom krásném bytě plném knih na Vinohradské třídě, kde bydlí profesor Jindra,*** vedoucí katedry anglistiky – přijal mě velmi mile už na začátku zimy, vyslechl si trable naší rodiny i mé a slíbil, že můžu občas přijít s nějakým překladem nebo dotazem, až se budu připravovat. Po několika setkáních mi jeho sympatická žena uvařila čaj na povzbuzení a on byl ke mně už otevřený: „Angličtina vám jde moc pěkně, máte cit pro jazyk, ale to víte – hlásí se zástupy lidí z celé republiky, loni dvě stě padesát(!) zájemců o češtinu – angličtinu a šanci máte pouze tehdy, pokud budete v první desítce.“ Řekl „šanci“…

4. června 1984, pondělí
Pořád se učím a zase o něco líp rozumím Krylově ironii v písni Zkouška z dospělosti: V nedělním oblečení nastoupíš před komisi. Studené vysvědčení vezme, co bylo kdysi.
V portmonce umístěnka, slavnostní učitelé a lež – co první směnka úvěru pro dospělé. Opilí od radosti si sami trochu lžeme, že zkouškou dospělosti opravdu dospějeme. Tak tanči, lásko sladká, protanči večer celý: ten bál – je křižovatka, dospělí nedospělí…
Kolem mého přijetí – nepřijetí na vysokou školu se děly tak divoké tance, že jsem raději přestala psát. Přesněji: bála jsem se psát do deníku. Škrábala jsem si poznámky na papíry a okraje knížek – a ty jsou nepoužitelné. Pořád se mi opakuje skvělý nápad se studováním v Lipsku, bohužel nereálný. Naděje se střídá se smutkem, představu o náhradním zaměstnání nemám žádnou.

18. září 1984, úterý
Stal se zázrak. Lépe řečeno: přesvědčila jsem u přijímacích zkoušek trio Jindra – Hilský – Nenadál, že můj zájem o studium jazyků, zejména o angličtinu, je skutečný; byla jsem tak dobrá, jak jsem to jen dokázala, a na češtině na ně možná zase zapůsobily všechny ty moje literární soutěže. (Anebo se za mě trio hodně přimluvilo, to je výhoda povinných dvouoborů.)
Zkrátka a dobře: po měsících nervů na pochodu jsem dnes vystoupala po schodišti filozofické fakulty na náměstí Krasnoarmějců (po Vítězné pláni zase případný název) do druhého patra a na studijním oddělení jsem od laskavé paní Maříkové obdržela Výkaz o řádném studiu na vysoké škole, zvaný také index. Jako by se nechumelilo!
Seznam přednášek začíná hrozivě zřejmě nejdůležitějšími Dějinami MDH (Mezinárodní dělnické hnutí), ale pak už si naštěstí zapisuju zajímavosti jako Biologie dítěte, Psychologie obecná a vývojová, Jazykověda anglická a česká, Fonetika a fonologie (to je prý drsné), Česká literatura 19. století, Fonetika a gramatika anglického jazyka a jiné sympatické záležitosti.
Před prázdninami to končí slibně Teorií literatury s Miroslavem Jindrou a Anglickou literaturou s Martinem Hilským.
Dívám se na umělohmotný index a doufám, že tak daleko doklopýtám.

-----------------------------------------------
* Lukáš Tejnor, náš třídní profesor, nádherná postava. Z dobré rodiny – maminka vedla antikvariát v Dlážděné, kdysi patřil rodině. Vzdělaný a zábavný člověk. Vyděšený z režimu, uchyluje se k pití, které ho nakonec zabije.
** Olaf Nicolai, přítel, kolega germanista z univerzity v Lipsku. Snila jsem o tom, že bych tam – možná za ním a za jeho přáteli – šla studovat. Dnes úspěšný výtvarník v novém, sjednoceném Německu, na které už nevěřil. Olaf Nicolai, přítel a kolega germanista, podařilo se mu v Lipsku vybudovat skupinu neuvěřitelně zajímavých lidí. Snila jsem o studiu tam…

*** Miroslav Jindra, vysokoškolský učitel na FF UK a vynikající překladatel z angličtiny. Obětoval se, vedl katedru anglistiky v těžké době a díky němu tam zřejmě mohli existovat další skvělí lidé.

Žádné komentáře:

Okomentovat