7. prosince 2017

Tsunami - napsala Hana Kavalová

Neměla je ráda jako většina z nás. Změny. A přesto, nebo možná právě proto byly jejím životním partnerem. Jediným jistým. Nikdy ji neopustily. I když občas si to moc přála.
Jak běžel čas, zjistila, že všechny tyhle její souputnice ji vždy pomohly.
Díky nim odcházela od nesprávných mužů. Stěhovala se z místa na místo. Objevila se v zaměstnání vždy v naprosto jiném oboru.
Prošla si několika zdravotnickými zařízeními.
Jednou za čas přišlo období klidu.
Vždy si naivně znova a znova myslela, že takhle už to zůstane a spokojeně oddychovala. Osud za rohem se tiše usmíval. I kdepak. Klidné období dával ji k nabírání sil do dalších změn. Její tsunami. Přišly vždy tak za deset let a bouraly a braly naprosto vše, co do té doby zdálo se neměnitelné. Nikdy nezůstalo u jediného. A vždy, byla to pánové, jízda.
Zvykla si na ně, přijala je za své a když přišel čas, očekávala je. Naprosto neuvěřitelné, ale začala je mít ráda. Byly přece její. Pochopila, že je to dar od Života pro ní. Jsou to její zkoušky. Její výzvy. A její odměny.
Sjížděla celý svůj život na emoční vlně. Teď stojí na pláží a dívá se na rozbouřené moře. Nohy v horkém, bortícím se písku snaží se být pevné. Oči upírá do dáli. Přes vlny není vidět, co tam je. Ale ona ví, že je tam jiná pevnina. Na stožáru vlaje černá vlajka. Zákaz koupání. Stojí a ví, že jí se to netýká. Musí vstoupit. Její vlna se blíží... pak na ní naskočí a sveze se na její mohutnosti a síle. Není důvod se bát, její ochránci moří jsou vždy s ní a drží ji za ruku. Ukazují ji tu krásu, kterou v té rychlosti není možné vždy zachytit. To nevadí. Vždy je pak času dost pochopit, jaké to bylo neuvěřitelně dobrodružné a co za úchvatné věci s sebou přineslo. Její surfařské srdce ví, že přijde. Čekání na vlnu nebylo nikdy zbytečné...

Žádné komentáře:

Okomentovat