24. prosince 2017

Tichý recitál - napsala Adéla Boučková

Záblesky zimního slunce v okně. Dívala se skrz papírové hvězdy, neuměle vystříhané. Za oknem zvadlá tráva, přemrzlé květiny a bledule vystrkující lístky ze země. Typický prosinec.
Cítila se podvedená: každý rok u vánočního stolu rozsvěcela o jednu svíčku méně. Nejprve tátova rakovina, pak Ondrova mrtvice a nakonec maminčin vleklý zánět. Jedinou svíčku nebude dávat na stůl. V lednici jedna porce kapra a 150 g bramborového salátu (nemá smysl ho dělat doma, když jste na to sami).
Vánoce mají být svátkem rodiny, lásky, naděje. Ty její byly jako každoroční tryzna. Den v roce, kdy máte chuť rozmlátit a spálit židle od stolu jen proto, aby nezůstávaly tak prázdné a čnějící.

Dopila čaj, už studený. Na dně zůstala citrónová pecka. Jaké to asi je, trávit vánoce na jihu? Odpoledne temnělo, slunce kleslo k obzoru. Parkoviště u domu narvané, okna se rozsvěcela žlutě a bíle. Trochu jako divák, trochu jako režisér, sledovala scénu před domem, maně očekávajíc velký vstup hlavní postavy. Rozsvěcející se lampy vytvářely malá pódia, prázdná a zbytečná, oranžová a jedno narůžovělé přímo u jejich vchodu. Jeden opožděný tatínek s obří tatrou pod ramenem opatrně a uspěchaně prošel okolo. Pak zase nic. Dlouhá chvíle ticha a prázdna.
Uvědomila si, že má moře času, i když mezi tím modře sametová tma měkce usedala na vše okolo. Jak dlouho vydrží čekat? Srdce se neklidně pohnulo. Prázdnota oranžových světel jí nevadila, ale to růžové… bylo její. Když máte malé růžové divadlo pod lampou, cítíte závazek, aby se něco dělo.
V předsíni se pečlivě strojila, červené kozačky, které jí svého času připadaly odvážné a pak neměla odvahu je nosit. Černá perelína s bílou hedvábnou podšívkou, divadelně dokonalá, dlouhá bílá šála. Klíče do kapsy. V tu chvíli jí bylo líto, že nemá psa - mohla by předstírat rychlé venčení před štědrým večerem. Takto jen potichu sešla dolů, opatrně otevřela dveře a zavřela dveře a vyšla ven. Po pár krocích se zastavila a zkoumavě se ohlédla. Nikde nikdo, všechna okna uzamknutá sama do sebe, nikde žádný zkoumavý pohled.
Zastavila se před hranicí tmy a růžového světla. Co se stane, až vkročí na jeviště? Tréma v břiše. Zrychlený dech. Věděla, že dramatická póza nebude stačit. Nádech a výdech. Krok a byla tam.
Ramena se sama narovnala, ruce se zvedly v reakci na ohromný neslyšitelný aplaus, který se rozlehl sálem - světem. Dlouhým gestem požádala neviditelného klavíristu o začátek. Po krátké předehře spustila. Nejraději zpívala koledy, české i cizí. Tentokrát projela celé album Bambini di Praga, které měla doma. Každé sólo bylo její, každý kus měl úspěch. Při děkovačce se musela vrátit pětkrát. Pak honem utekla zpět domů.
Vyčerpaně klesla na pohovku v obýváku, spokojená, vydala ze sebe všechno. Oni už zpívat nemohou, ale poslouchat, poslouchat ano.

Žádné komentáře:

Okomentovat