11. prosince 2017

Šátečková - napsal Yakeen

Martin se jako dítě nerad vystavoval. Ani se za výstavní kousek nepovažoval.
V té době neznal panáčka Michelin, ale kdyby znal, mohl by ho zahrnout do svých chmurných úvah.
Možná, že špekové faldy ležely v základech jeho filozofických myšlenek. Válely se tam jak velryby na pláži, jako velryby, které s přílivem dopluly příliš daleko a teď již není síly, která by je dostala zpět. Tak mu to alespoň připadalo. Když v prstech svíral pneumatiku břicha, říkal si: "Tak tohle jsem JÁ?"
Ale nemyslete si, že se trápil nějak často! To ne.
Máma ho uklidňovala: "Kdepak, Martínku, ty nejsi tlustej, ty si pěkně stavěnej!", a v její víře, že to tak je, ji nezviklaly ani údaje váhy. "Máš prostě těžký kosti, no."
Mluvila tak jako cukr v krvi. S konejšivou jistotou.
A tak Martin, kolíbán v náručí sacharózy, četl a četl a kynul a kynul.
Jeho kulatící postava ho však nepřipravila o estetické vnímání. Věděl, že když se rozběhne, nebo nedej bože udělá kotoul, je na něj ohavnej pohled. Proto nic z toho nedělal. Místo na tělocvik chodil k lékaři a když se mu nepodařilo vyloudit omluvenku, stoupl si přesně na hranu nalajnovaného hřiště, tak aby keckama byl uvnitř, a pak už se ani nehnul.
Kluci se při hodině tělesné výchovy hádali o to, kdo s ním hrát nebude, a on mlčel. Učitelka mu domlouvala, pak na něj mluvila, nakonec křičela. A on? Nic.
Možná, že v té době se v něm dokonce začal rodit úšklebek intelektuála.
"Blbečci, honí se tu jak idioti za míčem."
No myslím, že víte dost, abyste si dokázali představit, jak strašná musela být pro Martina ŠÁTEČKOVÁ.
Patříte k těm šťastnějším, kteří neznají tento mučicí nástroj druhé poloviny minulého století? Tak popíšu:
Tenkrát úči a pionýrské vedoucí, lačné dětského ponížení, při různých trapných příležitostech nutili děti hrát tuhle "hru". Rozdělili je podle pohlaví, a vytvořili z nich dva soustředné kroužky. Holčičky v tom vnitřním stály čelem ven z kruhu. Tváří v tvář proti klukům v druhém kruhu.
Mučení mohlo začít!
"Děti, chytněte se za ruce!" volaly babizny, (mohlo jim být tak 30) a pustily k tomu hrůznou dechovku.
Součástí ďábelského plánu bylo, že holky měly šátečky. Dechovka hrála plechové šupsajdá, děti se držely za ruce a v kroužku se protisměrně točily. Když randál utichl, holky položili šátek na zem, klekly si na něj a proti nim si MUSEL kleknout nešťastník, kterého si vybrali.
Pak jste museli dát pusu holce a přitom na vás všichni čuměli!

Všichni v celym sále!
Kdyby jenom čuměli, oni k tomu trousili poznámky!
"Jen se nestyď, Pepíku! Pořádnýho hubana, Maruško! No těm to sluší, hotovej ženich a nevěsta!" a podobný nehoráznosti.
No a teď si v téhle úchylárně představte Martina.
Hrůza, co?
Stalo se to na Jólce . Rok 1975. Bolševici chtěli zničit třídního nepřítele Ježíška, a tak si přitáhli na pomoc z Ruska dědu Mráze. To byl takovej starej fousatej trapák. Vypadal jak dnes Santa. Ten v Kulturním domě pod jólkou (stromečkem) rozděloval dárky, které si děti a rodiče navzájem přinesli.
Ale až po programu!
Takhle Martina lapli. Dárky chtěl, to je jasný, i nějaký sám přinesl, ale za tuhle cenu?
Když před něj Marcelka rozprostřela šátek, ztuhnul. Když si klekla, zrudnul a když zahlédl koutkem oka, že se k němu blíží učitelka, aby ho donutila si kleknout, zdrhnul.
Roztrhl kruh a utíkal, bez bundy, bez čepice bez rukavic utíkal, jen aby byl pryč. Smích za ním mu dodával nevídanou rychlost.
Musela ho tenkrát vidět i učitelka tělocviku, protože z něj nikdy nepropad.
No jo, řeknete. Trauma, jedno z mnohých, kterým se nedá vyhnout, když se jako dítě, prožíváte ke svobodě dospělosti.
Tohle trauma ale naštěstí nemělo zahnívat, vytěsněné na dně duše.
Čas běžel.
Martin byl o dvacet let starší a velryby z jeho břicha odtáhly.
Ve zprivatizovaném kulturáku duněly beaty Housu. Na Martinově zpoceném štíhlém těle bylo vidět, že již nějakou tu pártičku protancoval. Dlouhé dredy kolem jeho hlavy tancovaly s ním a každý zvlášť.
Už se asi nedozvíme, při kolikátém jointu si na trapnou historku vzpomněl. Nebo mu ji připomněla extoška?
No to je jedno.
Historka se, se svěšenou hlavou, přiloudala z minula a bylo třeba se oni postarat.
Martinova partička byla plna MDMA soucitu i THC veselosti. Šli do toho. Všichni a všechny.
Na parketu se vytvořily hopsající kruhy. V rukou krásných holek se objevily černobílé kostkované šátky.
D.j. z tónů vystavěl zase jednu extatickou pyramidu, a když nastala ta vteřinka ticha, ve které se zastaví svět i deska na gramci, před Martinem klečela roštěnka, jedna báseň.
Martin si obřadně hodil dredy přes ramena, rozpřáhnul ruce a kleknul. Svobodný a v euforii objímal, koho vlastně? Možná tu starou historku. Možná toho kluka s postavou panáčka Michelin.
A možná, že sám sobě šeptal do ucha: "Zvládli jsme to. Teď už to bude jenom lepší."


http://yakovo.blog.cz/

Žádné komentáře:

Okomentovat