Byl jednou jeden starý osel. Zdraví mu dobře sloužilo, a mezi zvířaty se těšil velké vážnosti. Žil sám, žádnou ženu ani děti neměl a proto si za život nastřádal veliké jmění. Říkal, že oslice nejsou nic pro něj a že by mu jen narušovaly pohodu. Pořád prý jen hýkají a jsou marnivé, hloupé a všeobecně se mu do domácnosti nehodí. Kromě toho také často nadával na politiku.
Jednou takhle šel po náměstí a potkal pávici. Elegantně se nesla prostředkem cesty a házela po oslovi očky. Osel si jí nemohl nevšimnout, zaujala ho, ale nezastavil se, aby se s ní dal do řeči. Takhle se to opakovalo pokaždé, kdy se vydal na procházku nebo na nákup. Pávici stále potkával.Už mu to začalo být podezřelé. Asi je to osud, říkal si. A tak, když ji příště zase potkal, oslovil ji.
„Milá dámo,“ řekl, „potkávám vás tady velmi často. Odkudpak jste?“
„Dobrý den, pane. Jsem tu nová, mám domeček kousek od parku a nikoho tu neznám. Nejvíce mě štvou zdejší oslice, jsou to takové slepice. A kromě toho mě děsí politika zdejšího magistrátu. Ti vepři v radě mi nahánějí hrůzu. Přemýšlím, že se zase odstěhuji.“
„Ale to by byla veliká škoda!“ opáčil osel. „Pojďte, půjdeme ke mně na kávu a všechno to probereme.“
A tak se stali přáteli. Postupně spolu začali trávit více času. Netrvalo dlouho a městečko obletěla zpráva, že se budou brát. Osel chodil po náměstí, naparoval se, jak má krásnou a chytrou ženu, která mu rozumí a na stáří se o něj postará. Kupoval pávici krásné šaty a šperky za nastřádané peníze a všude ji vychvaloval.
Zpočátku to vypadalo na idylické manželství, přestože byla pávice o mnoho let mladší. Asi jí imponuje, říkali si ostatní obyvatelé městečka a přáli oslovi, že má konečně někoho po svém boku.
Po čase však pávice chtěla stále nějaké nové korále a náušnice, to ani nemluvím o řasenkách a očních stínech. Zkrátka osla už začaly věčné nákupy a rozhazování otravovat. I přes to to ale toleroval, jen sem tam si něco brumlal pod kopyta. Byl to starý konzervativec a představa na svém životě zase něco měnit, ho děsila víc, než marnivá a pyšná žena. A tak šly měsíce. Hlavní slovo v domě měla pávice, z osla se stal ještě větší morous, skoro nevycházel z domu a sousedé se od nich odvrátili, protože s pávicí nechtěli mít nic společného.
Jednou chtěla pávice novou lesklou tužku na oči, tak šla za oslem, aby jí dal peníze a šel s ní nakupovat. Osel řekl, že ano, ale když otevřel peněženku, byla prázdná. Všechny peníze už rozházeli. Když to pávice viděla, naštvala se, a zažádala o rozvod. Po několika dnech oslova přemlouvání odešla se slovy, že má osla plné zuby, že jí takový starouš za to nestojí. Už se nikdy nevrátila. Osel zůstal doma opět sám, tentokrát o celé své jmění chudší.
Dodatek: když se z toho osel trochu vzpamatoval, peněženka se mu zase plnila, i když střídmě, protože každý měsíc pobíral důchod, začal chodit opět ven na nákupy a na procházky po náměstí. Opět se dával s přáteli do řeči a začal být ve městě ctěným občanem. Nakonec se rozhodl kandidovat na starostu, volby vyhrál, a po třech letech ve funkci se na stará kolena oženil se svou sekretářkou, o dvacet let mladší pávicí. Ale to už je jiný příběh :).
Osel zůstane oslem i když si vezme pávici. Komu není rady, tomu není pomoci. Není všechno zlato, co se třpytí.
