9. prosince 2017

O dírách - napsala Jana Fričová

Večer jsem se šla na chvíli projít, abych si pročistila hlavu. Objevila se mi malá dírka v mém nabitém redakčním programu a tak jsem ji hnedle využila k romantické procházce pod hvězdami.
Obloha byla jak vymetená, tak nádherně celistvou, jiskrnou a klidnou plochu jsem již dlouho neviděla.
Tam někde mezi tou třpytivou nádherou se třeba právě teď otevřela nenasytná černá díra, v jejímž jícnu zmizí jednou provždy naprosto všechno, zafilozofovala jsem si.

Unesena vznešeností svých myšlenek a nádherou svého pohledu, přestala jsem naprosto vnímat realitu. Ta se najednou připomněla sama. A razantně.
Spadla jsem do díry, taktéž černé, leč pozemské. Nebyla nenasytná a nebyla ani příliš hluboká. Ale stačila na to, abych ji bolestivě pocítila v kotníku.
Pokorně jsem se vrátila k třpytivé obrazovce počítače a postěžovala si jí, čímž jsem zaplnila díru ve Větrníku.

Žádné komentáře:

Okomentovat