6. prosince 2017

Jizva - napsala Yakeen

"To je teda šlic," ozval se masér. "To byl úraz, nebo operace?"
Martin hned neodpověděl. Ale okamžitě věděl o čem masér mluví. O té jizvě na zádech.
V hlavě se mu rozběhne několik filmů.
Ten první je černobílý. Trochu roztřesený. Na place před domem stojí řada aut. Píše se rok 1968. Jedno z těch aut je Varšava. Polská "Amerika". Elegantní tvary, spousta chromu a vpředu vystouplý nos kapoty.
Blýskavý nárazník, maska a lemy světel zlákaly batole.
Byl květen a malému Martinovi byl rok. Zrovna začal objevovat transportní výhody vzpřímené chůze. V nové dovednosti byl dost nejistý, ale rychlost s jakou se daly dostihnout všechny ty vzrušující věci kolem, za tu trochu vratkého nebezpečí stálo. Nakonec, kecnout si z jeho výšky na zadek, zabalený v plenách, taky není žádné strašné neštěstí.
Rozbíhá se tedy ze dveří domu a běží, běží, běží. Potácivý běh prudce brzdí před autem. To ho malinko rozkývává, takže se zhoupne a nalehne dopředu na chladivý chrom nárazníku. To, že chodidla v prvních botách nechává nepohodlně daleko od auta, mu nevadí. Takhle v předklonu se alespoň dá ta blyštivá hmota lépe ochutnat.
Olizuje chrom. Mírně kyselou chuť kovu přebíjí jeho hladkost. Jak hladkost objevuje, slintá. Naklání se víc a víc k nárazníku až si kleká. Olizování je teď mnohem pohodlnější. V kleče objevuje vůně. Olej, benzín. Samozřejmě že nezná tyhle pojmy. Ale pachy zná. Z tátovo montérek. Opouští oslintaný nárazník a po čtyřech pohodlně zalézá pod rozložitý automobil. Udělá ještě pár pohybů v před a rukama šlápne do olejové skvrny. Neohrabaně testuje mazlavost palce o prsty. Oleje klouže. Lízne si. Fuj. Ale klouzání prstů ho chvíli zaujme. Dál pod autem roste kousek trávy. Drn. Přeleze k němu. Stébla trávy kloužou v prstech. Nedají se utrhnout. Zkouší to znovu a znovu.
"Martínku, kdepak jsi?" ozve se od domu znepokojený hlas mámy.
Martin zvedne hlavu. Je na samostatné výpravě už strááášně dlouho. Možná, že je čas nechat se chytit, zvednout a obejmout.
Popoleze ještě kousek, zapomíná, že je pod autem, a chce se zvednout, aby za mámou doběhl.
Svět se změnil v agónii bolesti. Rezavý špičatý plech se mu zarývá do zad. Martin spustí strašný křik. Prodírá se dopředu, ale tím se to jen zhoršuje. Plech nemilosrdně trhá kůži zad. Martin křičí a křičí.
V minutě u něj klečí máma. Lehá si na břicho a snaží se ho vytáhnout. Brzy zjistí, že je Martin zaseknutý pod autem. I ona ze všech sil křičí, volá svého muže. Volá spásu: "Tomáši!"
Přibíhá mohutný chlap v montérkách. Lehá si vedle své ženy a ve vteřině rozumí situaci.
Stoupá si za auto. Chytá nárazník. Karoserie se zvedá z per a pak se nadzvedne i podvozek. Na pár vteřin se rezavý spár vynoří z Martinových zad a máma ho vytahuje.
Je líbán, objímán, konejšen. Je zachráněn, je spasen.
Aby ho zachránil, táta zvednul obrovské auto.
Takhle si tu historku mnoho let představoval. Takhle snil o tátovi, když mu chyběl.

Nový film:
Máma Martina koupe v plechové vaničce, v malém domku, kam se přestěhovali, ale už bez táty. Pořád si to nechává vyprávět.
"A fakt to auto pak už nikdo nezvednul?" chce vždycky vědět.
"Jo, chlapi mu to nevěřili. Zkoušeli to, ale nikomu se to nepovedlo." trpělivě opakuje máma.
"Tvůj táta tam stál, dělal haura a říkal. Taky byste to zvedli, kdyby jste tam měli kluka."
Martin si ho vždycky představuje jak je pyšný a jak je lepší, jak je silnější než všichni ostatní tátové.
A z téhle historky bral sílu, a možná, že o tom ani nevěděl. Bral z ní sílu, když si sám sobě drásal duši jako rezavým spárem. Když hledal, kde všude není jeho místo, a když hledal cestu zpět.

v A další film.
Martin sedí na jedné z židlí terapeutické skupiny a zrovna dovyprávěl Příběh o zvednutém autě. Holka naproti pláče. Pár chlapů kouká do země. Všichni jsou ticho. Terapeut si udělal poznámku. Jen Hádavec, co sedí po pravé straně vybuchne.
"No to je pěkná sračka. Co to meleš za hovadiny. Tomu nevěřím. Pch. Sám zvednul auto. Fotřík. Jo hovno. To si vymyslela tvoje máma, nebo ty, vole."
Na tohle reagují všichni. Hlučně a naráz. Terapeut zasahuje: "Mluvíme jeden po druhým. Zdeno ty jsi byla, myslím první." Zdenka jako lvice brání Martina. "Hele když ty jsi z děcáku, to ještě neznamená, že tátové nejsou." Osopí se na Hádavce. Další se k ní přidávají.
Hádavec se jen tak nedá: "Tak se fotra zeptej, když už se s ním vídáš. To by si pamatoval, jestli se to stalo. Budeš vědět hned, jak to bylo."
Laskavý starší chlápek co sedí nalevo od Martina, mu pokládá ruku na koleno: "Hele ta historka je dokonalá kámo. Nech si ji takovou jaká je. Je to tvoje pravda."

Další film:
Martin je v nemocnici. Drží tátu za ruku. Táta je po mrtvici, už na nic neodpoví. A Martin se na nic neptá. "Díky táto" špitne. Na rozloučenou.
V masérně uběhlo zatím jen pár vteřin.
Pak se ozval Martinův hlas: "Byla to jen roztržená kůže. Úraz z dětství."

Žádné komentáře:

Okomentovat