7. prosince 2017

Jen se těšil domů - napsala Jana Fričová

Můj otec se přátelil s mužem, jenž byl za 2. světové války členem české letky britského královského letectva. Po léta k němu do nenápadného domu v Chlístově, kousek nad Železným Brodem, jeho kamarádi, váleční piloti, jezdili a společně vzpomínali. A součástí jednoho vzpomínání v chlístovském domě jsem s tátou byla i já.
V krbu přívětivě praskal oheň a v rukou jsme ohřívali sklenky se zlatavou tekutinou. Panovala příjemná přátelská atmosféra. A pánové se pustili do vzpomínání. „Pamatuješ, jak jsem startoval poprvé? Bál jsem se, že z toho letadla už živý nevylezu,“ upíjel whisky český hostitel a otáčel se na svého druha z RAF. 
„A vzpomínáš, jak mě našli na Moravě zapíchnutého do sněhu, letadlo rozlomené na dvě půlky? Ani jsem nestačil žádného sundat. Tak to šlo tenkrát rychle. A šupal jsem do koncentráku. Ještě, že už byl konec války,“ smál se Angličan. Třetí letec, Američan, poslouchal a pokuřoval. Byla jsem zvědavá a tahala z něj rozumy. „Já s klukama nelítal, my se setkali až mnohem později. Pilotoval jsem větší stroje,“ odpověděl mi sympaťák s postavou Golema a laskavýma očima. Pak dodal, že v srpnu 1945 seděl za kniplem jednoho z letadel nesoucích záhubu obyvatelům Hirošimy a Nagasaki. Tedy konkrétně on letěl na Nagasaki.
Jazyk mi zdrsněl a slova zůstala viset na patru. Větší tragédii, než se tenkrát v Japonsku odehrála, si dodnes neumím představit. Seděla jsem proti člověku, jenž byl částečně za ni zodpovědný. V hlavě mi vířila spousta otázek: jak se mám chovat? Přátelsky? Nebo naopak? Jak mohl???
„Už se mnou nechcete mluvit, že jo. Jsem pro vás vrah, no jo,“ pokýval hlavou a upil ze sklenice. A pak se rozpovídal. Vyprávěl, jak se po návratu do vlasti musel skrývat před lidmi, kteří na něj pohlíželi jako na vraha, házeli mu kameny do oken, demonstrovali před jeho domem a křičeli – táhni do pekel, vrahoune, nebudeme bydlet vedle fašouna! Musel vysvětlovat, proč letěl, musel se bránit. Pro něj válka neskončila, ta další probíhala před jeho plotem. „Nechápal jsem jejich chování. Já jim tam přece chránil zadek! Oni byli doma v klídku, já lítal nahoru a každý den se bál, že už se nevrátím. Zbavoval jsem je těch fašounů, do kterých mi nadávali. Léta jsem nenašel práci, museli jsme se stěhovat, spolužáci mým dětem nadávali. Dokud nepřišel Vietnam, pak se na mě zapomnělo,“ říkal. Nestěžoval si, jen konstatoval.
Se svým velkým letadlem a kolegou shazovali pomoc – zdravotní materiál a nějaké jídlo. Létali s výsadky. Shazovali bomby. A jednou přišel radikální rozkaz. Ukončit válku jednou provždy. Zastavit Japonce, kteří nechtěli kapitulaci uznat. Exemplárně.
A tak ten krok udělali. Nad Japonskem tehdy vyrostly dva obrovské hřiby a 2. světová válka opravdu skončila. „Těšil jsem se na konec, těšil jsem se domů, na rodinu, na svůj dům, na kamarády. Proto jsem letěl. Proto jsem tu bombu shodil.“


https://zpravy.idnes.cz/v-usa-zemrel-pilot-ktery-shodil-atomovou-bombu-na-nagasaki-pai-/zahranicni.aspx?c=A090605_112344_zahranicni_stf

Žádné komentáře:

Okomentovat