Lidé se nás často ptají, jestli věříme na prokletí starých Egypťanů. Ale takové ty klasické představy o kletbě, seslané na někoho, kdo by vstoupil do něčí hrobky, jsou poněkud scestné. Naopak. Egypťané často do svých hrobek kolemjdoucí zvali a vyzývali je, ať jim obětují a opakují jejich jména. Kletby se vztahují spíš na toho, kdo by vyhodil původního vlastníka a použil hrobku pro sebe či někoho jiného, anebo hrob nějak poškodil.
Co se Iufáka týče (to je námi zkoumaná mumie), myslím, že by nás měl v podstatě rád. Za prvé máme společnou úchylku pro staré rituální a magické texty. A pak tak často jako my jeho jméno nikdo neopakuje. V tom směru by se naše počínání se starým Egypťanům náramně líbilo, ba dokonce bylo jedním z jejich cílů.
Staroegyptská magie byla tak mocná, že pokud se ji naučíte správně ovládat, funguje dodnes. To se nám opět podařilo několikrát ověřit. Magie staroegyptského písma spočívala už v tom, že se zaříkání někam napsalo, protože tím se kouzlo stalo skutečným, neboť začalo existovat samo o sobě a žít vlastním životem. Hieroglyfy tomu náramně napomáhají, proto se není čemu divit, že se občas setkáváme s někým, jehož jméno se nesmí zapsat nebo se znaky různých nebezpečných tvorů, které jsou nedodělané nebo zneškodněné noži. Když to bylo napsané, už to působilo samo. Pokud jste chtěli přitvrdit, museli jste pak kouzlo nahlas přečíst, případně bez textu zarecitovat, ale nesměli jste se splést. Vzpomínáte si na scény z pohádek a bájí, kdy čaroděj vysloví kouzlo a najednou se před ním zjeví přesně ta věc, kterou v tu chvíli potřebuje nebo si ji přeje mít? Jednoho krásného dopoledne jsme tak četli na stěně Iufaova sarkofágu text, kde byly mj. tři znaky, které měly představovat tři kuličky, označující nějakou substanci jako např. kadidlo nebo písek, které byly ale vytesané tak, že vypadaly přesně jako kávová zrnka. Bylo to kafe. Na tom jsme se shodly, ale hypotéza se obratem potvrdila, když pouhých několik minut poté vešel do hrobky náš vařič kávy, řečený ahwák, nabízeje nám kávu, a dokonce slíbil, že ji bude nosit každý den. Těch dvacet metrů pod zem. To se v Abúsíru nedělo, co svět světem stojí! Tedy povídá se, že někteří hyperaktivní čajníci nosívali do šachet čaj, ale tuto hyperglykemickou bombu jsme opravdu nepostrádaly. Jistě jsme nosiče kávy přivolaly správnou interpretací a hlasitým přečtením textu! Vrchol všeho pak byl, když ahwák sestoupil po žebříku i do Menecha.
Dalšího působení staroegyptské magie jsme se dočkaly několik dní potom. Bylo to nějak v době, kdy zbývalo jen pár minut do oběda, skončily jsme práci na jakémsi textu a nový bylo na ten moment zbytečné začínat. I rozhodla jsem se, že si atmosféru v hrobce přitvrdím a vyzkouším si Iufaův sarkofág. Zula jsem si boty, lehla si pěkně do chladného bazaltového sarkofágu, kam jsem se pohodlně vešla, zkřížila ruce na hrudi po způsobu starých Egypťanů – a vtom v celé hrobce zhaslo světlo! Jako by snad Iufák říkal: „Kdopak mi to spinká v postýlce?“ Jelikož jsme ale s Iufákem kámoši, nic zlého se nikomu nepřihodilo, jen jsme chvíli hledaly baterky, protože ani jedna z nás neměla žádné světélko po ruce – je třeba říci, že na rozdíl od minulé sezóny, letos se světla v hrobce samovolně vůbec nevypínala, nebyly jsme tedy připraveny a byly překvapeny, takže jsme se tam chvíli plazily po tmě, ale nakonec jsme baterky našly. Poté jsme si je již pečlivě nechávaly po ruce – je nutné říkat, že pak už se za celou dobu světla nezhasla?
Nakonec je třeba zmínit, že již dávno jsme se dočkaly důkazu, že pro staroegyptskou magii nejenže neplatí hranice času, ale že pro ani prostor pro ni nic neznamená, a tato síla působí daleko za hranice naší a Iufaovy hrobky (a pravděpodobně i fantazie). Jednoho dne jsme si tak v podzemí četly text, kde se mimo jiné psalo o tom, že jistý posel bohů přijde v době, kdy bude země v mlze a větru, a jelikož v šachtě jsou konstantní povětrnostní podmínky, nepřišlo nám na tom nic divného, dokud jsme ovšem nevylezly na povrch na běžný kadiboudí výlet.
Když jsme vystoupily ze svého a Iufaova doupěte, zjistily jsme, že země se nachází v mlze doslova a do písmene. Zatímco jsme totiž v klidu a pokoji pobývaly v podzemí, na povrch se přihnal chamsín, horký jižní vítr, který se tak jako zničehonic zvedne někde v Súdánu u kataraktů a pak přiletí do Egypta, kde dovede způsobit pěknou spoušť. To, co se zdálo mlhou, byl dosti vysoko se vznášející písek, který rozviřoval tak velký vítr, že se o něj dalo pohodlně opřít. Písek létal úplně všude, a není nic lepšího, než takový pouštní větříček, plný písku, máte-li na očích čočky, takže zbytek cesty a následný návrat k šachtě jsme podnikly jako dva šílenci obě s rukama před očima, diskutujíce o účinnosti staroegyptské magie. K tomu nutno podotknout, že další část zmíněného textu pojednávala o očích boha Hora a všechny nehodné označovala různými termíny pro lidi se špatným zrakem a očními nemocemi.
O polední pauze už větříček začal nabývat na rozměrech. Horko bylo přímo pekelné, písek se zvedal čím dál výš, a vítr byl pořád silnější. Odpolední sekce práce padla, což se nám z šachet moc nelíbilo, protože jak už jsem říkala, v šachtě je podnebí konstantní, a dá se tam pracovat, ať se na zemi děje téměř cokoliv, ale když do Menecha přestal jít kyslík, protože se rozfoukaným pískem ucpala roura, kterou se dovnitř pouštěl vzduch, a hrozilo, že po pár hodinkách by tam jeden začal vidět andělíčky (démony tam vidíte běžně), uznaly jsme, že toho na chvíli můžeme nechat. Od těch dob si ale při čtení textů nahlas dáváme pozor – koneckonců, Egypt je zemí, kde kdysi magická slova dokázala rozdělovat vody - tato pozoruhodná událost se dokonce nestala pouze jednou za pomoci židovského boha, ale dělo se to již za časů Chufuových, kde znaky na zdech mohly ožívat a kde po zemi běžně chodili mágové, nelze se tedy divit, že je zde možné narazit na pozůstatky čar a kouzel celkem běžně, a netřeba ani chodit moc daleko.
