11. prosince 2017

Deník 4 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

20. září 1980, sobota
Naši mě omluvili ze školy a jeli jsme opravdu, neuvěřitelně, do Jugoslávie. Asi to není úplně nejvhodnější začátek v nové škole, ale tajně jsem doufala, že budeme pokračovat dál. Naši se nakonec nedohodli – máma pořád o příležitostech na Západě, táta o české krajině – a hádali se celou dovolenou. Mezitím utekla ze zájezdu sympatická rodina zubařů s dětmi, lákali nás taky, že ve více lidech se to lépe zvládne. Pak už si ovšem ten dozorový fízl z Čedoku na nás dával pozor, takže to možná ani nešlo.

10. října 1980, pátek
Ve škole to jde, mám už ale problémy. S matematikou, jasně. Se soudruhem ředitelem Mikyškou. Se soudružkou Filípkovou, tělocvikářkou – panebože, to je kráááva!

Už mám první třídní důtku, zřejmě je to časový rekord.
Zaujalo mě, že se na mě od té doby starší studenti dívají s uznáním. Jsou zajímaví, hlavně třeťáci, mají rockovou kapelu a umělecké sdružení Omastek, chodí do hospody Na Paloučku, učí je ten tajemný profesor Hoznauer, prostě jedno velké dobrodružství. Ještě že moje kamarádky jsou tak fajn. Nevím, jak jsme to na sobě poznaly, ale skoro od prvního dne k sobě s Luckou, Káčou a Kamilou patříme.
Mám hrozně málo času, pořád se musím učit různé nepotřebné 50 nesmysly a tak mě až děsí, že si nestihnu vůbec číst SVOJE věci. To jsem nepředpokládala.
Doufám, že mě nevyrazí. Cítím, že by stačilo málo…


20. října 1980, pondělí
Celá Jugoslávie se zdá být neskutečná, dávná, vysněná jen.
Když už jsme tedy navždycky zpátky, sebrala jsem veškerou odvahu a po delší době zašla s Kubou do Ječné k Němcovým. Ve dveřích stály Margot a Nika. Příjemné, zvaly mě dál, snad upřímně, nevím. Ten jejich svět je tak lákavý a tak vzdálený zároveň.
Dlouhá, nekonečná chodba. Hromady bot. Dveře a další dveře do místností plných knih. Není mi jasné, kolik lidí tu vůbec bydlí, ani jestli má každý svoji postel a skříň jako my, nebo je všechno všech dohromady? Nejútulnější je přece jen kuchyň až na konci chodby, Kuba nám tam bere jídlo, máma Dana nevypadá, že by jí to vadilo. Táta Jirka už je tedy definitivně vystěhovaný v Rakousku a všichni to nějak přijali.
Jaké to je, mít manžela navždycky pryč a sedm dětí doma? Neodvažuju se ptát, Dana není tak hovorná jako Zdena nebo Stáňa. Neptám se ani, jak je to s Věrou Jirousovou a Tobíkem, Jirka je prý taky jejich táta? Samá tajemství… To by tedy Kuba a Tobík byli bráchové?
Když jsem přišla domů, málem jsem se hrůzou svalila.
Káťa mi oznámila, že u nás byl můj nový spolužák z gymnázia Petr a že ho pustila do našeho pokoje.
Je do mě zamilovaný, to mi tvrdil Kuba, a taky prý jeho maminka je komunistka, snad to dokonce nějak učí nebo co a na vysoké se ten obor jmenuje marxismus-leninismus! (Přitom jeho maminka vypadá jako milá paní; osamělá a na Petříka pyšná.)
Nečekala jsem, že by měl odvahu přijít až k nám, vypadal tak stydlivě…
A tady všude schované moje deníky! Píšu sice tajuplně, se zkratkami, pro nikoho nepoužívám pravá jména, ale stejně… Petr je od pohledu hodný kluk, ve škole na mě jen obdivně zírá, ale co kdyby něco našel, té své mámě to přinesl?
Můžou jít lidi do vězení za svoje DENÍKY?
A všude se válí angličtina! „First things first“,* to tedy ano, to je vtipné. Proč jen jsem to ráno všechno neuklidila!
Ve škole mám starosti už tak, jaksi bez cizího přičinění. Vysvědčení nevím, nevím, chodím pozdě a ještě mám nevhodné poznámky.
Když můžu rozesmát Lucku, Káču nebo Kamilu, jsem k nezastavení. Máma mi nedávno nalila čistého vína: „Podívej se, na vysokou školu se stejně nedostaneš. Musela bys mít hroznou protekci. A tu nemáš.“
Nechápu tedy, proč chci stejně mít slušné známky, ze vzdoru? Jde mi zřejmě o dobrý pocit ze sebe samé? Tedy ješitnost? Nebo jim chci dokázat, že jsou nespravedliví, jestli mě nevezmou, protože já pyšná princezna** mám přece výborné výsledky?
Smutné Vánoce.
Máma je nemocná, všechno jsem dělala sama. Umím zařídit Vánoce. Ale moc mě to nebavilo.
Celá Jugoslávie je daleko, pryč. Asi navždycky, jistě nás už nikam nepustí.

-------------------------------------------------------------------------

* Učebnice angličtiny pod názvem To nejdůležitější nejdříve byly v okruhu disidentů velmi populární.
** Pradědeček kameraman Jan Roth se proslavil za první republiky mnoha filmy, hlavně s Martinem Fričem, ale jeho nejúspěšnějším kupodivu zůstává Pyšná princezna. Natáčeno v krajině mého dětství.


Žádné komentáře:

Okomentovat