4. prosince 2017

Deník 3 - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

2. září 1980, úterý
Nová škola, nové učení, jistě nové starosti.
Po velkém „leštění klik“, jak říká máma, ale možná taky po šílené scéně mého táty, který naběhl na soudruha ředitele, zkrátka přistála jsem na anglickém gymnáziu Na vítězné pláni. Budu jezdit přes půl Prahy, ale to je nic ve srovnání s tím, že jsem mohla skončit v nějakém „učení“.
Na německé jazykovce v Kladské jsem sice byla vzorná žačka, ale „mám to nějak blbé kvůli rodině“, tajemně mi sdělil hned na začátku ředitel Mikyška, hrozný komunista a od pohledu mohutný debil. Tělocvikář.
Naštěstí nejsem jediný případ – proklouzli sem Kateřina Sidonová, Jana Hybášková, Jan Maxa, Petr Schwarz, učit dokonce smí profesor Hoznauer, kterého vyhodili z filozofické fakulty, nebo Lukáš Tejnor, jehož rodině vzali antikvariát v Dlážděné a on bydlí údajně jen s maminkou a v pokoji má opravdického koně!
Někdo mi řekl, že si „Mikyška drží pár Židů ve skříni“, ale tomu moc nerozumím – konec téhle války přece hned tak nepřijde, to by poslední dobou všichni neodcházeli!
Jinak ten nový začátek vypadá nadějně – dostala jsem se sem, budu si oficiálně v učební době vylepšovat angličtinu a ruštinu, naučím se možná i latinsky a francouzsky, když trochu zaberu. Kolegové vypadají sympaticky, tedy některé spolužačky zejména – sedla jsem si vedle Lucky Fialové s krásnýma očima a za námi sedí veselá Káča Chvalovská a rozverná Kamila Formanová s provokativním motýlem na fialové mikině.
Mám dvě předsevzetí – držet ve škole hubu, jak pravil táta, a nezamilovat se hned do nějakého debila, jak jsem pravila sama sobě.

Žádné komentáře:

Okomentovat