1. prosince 2017

Vykoupené příjmení - napsala Kateřina Melichová

„Vás do letadla nepustíme,“ zaznělo rázně od chlapíka, co mě na přepážce check-in čapnul za rukáv a odvlekl od udivené rodiny. To je snad jen zlý sen, říkala jsem si. Ale bohužel se mi to nezdálo. Vše se semlelo při odletu z naší vytoužené svatební dovolené.
Po dlouhém přemýšlení, kde se odehraje náš den D, padla volba na ostrov Kypr. No, padla. Do našeho svobodomyslného rozmýšlení vstoupila maminka, rodinná generálka a osůbka za všech okolností přesvědčená o své pravdě. Než jsme se zmohli na vlastní názor, bylo víceméně rozhodnuto. Snad nám rozlehlé příbuzenstvo odpustí, že manželský slib neuslyší na vlastní uši, říkali jsme si.
Celí natěšení a s velkým očekáváním jsme konečně odjeli. Vzít se jako plážová víla a rozevlátý elegán, při západu slunce a bosky v písku, to pro nás byla svatba značky ideál.
V tu chvíli jsem ještě ani zdaleka netušila, že si zanedlouho to naše svatební štěstí pěkně vypiju.
Dovolená utekla jako voda a přišel návrat domů. Na letiště jsme dorazili s dostatečným předstihem a poslušně se zařadili do hada plazícího se k přepážce check-in. Když na mě přišla řada, abych se prokázala platným dokladem, přiskočil ke mně týpek od letištního personálu s policistou za zády a odvlekl mě stranou. Spustil na mě anglicky cosi o neplatné občance a pasu. Vypadal dost přísně a naprosto nekompromisně.
To už vedle mě stál i celý zbytek rodiny a zíral, co se děje. Ukázalo se, že chlápek patří ke společnosti odbavující náš let. Zjistil, že jsem se na ostrově vdala a ve všech dokladech mám tudíž špatné příjmení. Mávala jsem mu před očima papíry z obřadu, ale ani ty mu nestačily. Zcela neoblomně tvrdil, že mě za těchto okolností v žádném případě nemůže pustit zpátky do Čech.
Do diskuze se přidal i můj novomanžel a snažil se mu celou situaci znovu vysvětlit. A do toho všeho se ještě vložila moje maminka. Anglicky sice umí možná tak „hello“ a „how do you do“, ale se svým ochranitelským a bojovným přístupem se česky, rukama i nohama, snažila přispět k vysvobození své dcery. Marně.
Nevím, kolik barev jsem za tu dvaceti minutovou diskuzi vystřídala. Zřejmě jsem projela celou škálu modrých, zelených i červených. Celá zpocená a se slzami v očích jsem už debatu vzdávala a prosila matku, aby se mi v Čechách aspoň postarala o děti. A v tom snaživý pracovník odbavovací společnosti řekl slovo, kterému jsme zprvu nerozuměli. Když ho opakoval asi po desáté, začalo nám být povědomé a nakonec jsme v něm poznali příjmení mého přiženěného bratrance.
V tu chvíli nám všechno došlo. Byl to jeden velký fór a malá „pomsta“ za to, že jsme naši velkou rodinu obrali o svatební veselí. Ušila ho na nás sestřenice se svým manželem pracujícím v letecké přepravě. Jeho parťák na kyperském letišti svoji roli odehrál na jedničku. Bez slitování a sebemenšího náznaku až do poslední vteřiny. Těžko vyprávět, jak moc se nám všem ulevilo, když se jeho přísná tvář změnila v hurónský smích. S rodinou jsem nastoupila do letadla a úplně vyčerpaná odstartovala směr Praha. V letadle na nás jako „bolestné“ čekalo šampaňské a výtečné pohoštění pro celou rodinu.
Při příležitosti křtin našeho třetího syna jsme se rozhodli, že příbuzným svatební absenci přece jen vynahradíme. Vzali jsme se znovu, v kostele, se vší parádou a za svědka nám tentokrát šla celá naše rozvětvená rodina.

Žádné komentáře:

Okomentovat