25. listopadu 2017

Těžká hodina - napsala Adéla Boučková

Za oknem sametová tma přikrývá dvůr. Dívám se z okna a vidím jen tu temnou modř, vzdálené hvězdy a tušení stromů v pozadí. Mohu se dívat hodiny, čas jakoby stál. Přes hvězdy přešel stín. V otevřeném okně se někdo zasmál. Josef je pryč už příliš dlouho. Moc nevěřím, že sežene někoho, kdo by mi pomohl. Cítím první záchvěvy další bolesti. Bože, i máma Anna mě opustila. Chtěla bych ji tu teď mít. Nevydržela by se zlobit, hladila by mě a chovala, i když jsem velká. Pro mámu jste vždy malé děcko.
Bolest roste zevnitř, ostře a výbušně. Potím se. Chce se mi zvracet. Dýchat, dýchat. Konečně tlak povoluje. Nevím, jak krátká bude chvíle klidu. Točím se v jednom hrozném kole... tma a hvězdy, bolest, bolest. Nedokážu říct, jak dlouho už. Jak dlouho ještě. Najednou si uvědomuji, že jsem na zemi, ani nevím, jak jsem se tam dostala. Hrabu se na nohy, moc to nejde.
Letmý pohled k prázdnému oknu. Pořád sama. Vzpomínám na tržnici dnes ráno, oranžové šaty zelinářky, ochraptělý hlas hrnčíře, sladké jablko, které mi Josífek koupil. Mám žízeň. Voda ve žlabu je kalná a páchne. Už aby tu Josef byl. Zase se mi mihne hlavou mámina podoba. Stojí před domem, ruce složené na prsou a mluví se sousedkou. Říká, že nemá holčičku, ale anděla. Její vytoužené děťátko. Tichá a pokorná, poslušná. Dívám se na ni zdola velkýma očima: „Co chceš, abych udělala, mami?” Posílá mě do domu, budeme vařit.
Další vlna. Zatínám ruce do pěstí. Po nohách mi stéká teplý žlutý pramínek. Ještě, že jsem sama. Dívám se po hadru, je tu jen sláma. Stejně nemám sílu s tím něco dělat. Umřela bych studem. Po tolika hodinách jsem trochu tady a teď. A trochu jinde. Zase ona. Snažím se to vysvětlit, ale nejde to. Už se neusmívá.
„Těhotná?” říká bez dechu. Oči má tvrdé a vzteklé, vrásky pohrdání kolem nosu. Mlčí. Vždycky mě nejvíc děsilo, když se mnou přestala mluvit. Pak se tak trochu zmenší a schoulí. Je zklamaná a smutná. Její miláček, její anděl. Padlý anděl. Pak se zase změní, má oči lesklé a starostlivé. Co s tebou teď bude, holčičko moje?
Další bolest. Jako by mi někdo řezal břicho pilou. Skoro o sobě nevím. Tlačím jak nejvíc můžu. Jsem zoufalá. Víc už to nejde a nevím, jestli to stačí. Hmatám dole. Je to všechno bolavé, ale tam uvnitř… něco je.
Vlna odhodlání. Další nádech. Další práce. Pomalu rodím hlavičku svého dítěte. Pak další nádech výdech a... vyklouzne hladce sám. Jen já a on. Jsme sami na světě.
Bolest je okamžitě pryč. Zatímco ho čistím, začne plakat. Cítím se prázdná, ale klidná. Zase to ticho. Mám dítě?! Otevřou se dveře a je tu Josef s cizí babou. Oba pořád mluví. Jsou vzrušení a radostní, běhají okolo nás. Dostávám napít. Přetínají pouto, které nás spojuje. Baba bere miminko, balí ho do mého šálu a dává mi ho k prsu. Nepije, jen mě sleduje, oči dokořán, vážné, překvapené, vnímající. Jsem v nich ztracená. Jako na břehu průzračné tůně, hledím až na dno duše. Po zbytek života si budu připadat jako slepá, už nikdy toho neuvidím tolik.
Jsi krásný, Ježíšku.

Žádné komentáře:

Okomentovat