29. listopadu 2017

Pozdní návrat - napsal Libor Kubišta


Zvony jako obvykle zněly jinak klidným nedělním dopolednem a obyvatelé podhorské vesnice se postupně z kostela rozcházeli do svých domovů.
„Paní Pirklová, co že ten váš dnes nebyl na mši? Vždycky byl mezi prvními u přijímání a dnes vůbec nepřišel… Není nějak marodnej?“ ptala se stařenka své sousedky.
Na paní Pirklové bylo vidět, že se jí do hovoru nechce. Odvrátila hlavu, otřela nos do kapesníčku a odsekla: „Někam musel odjet. Do žní se ale vrátí.“ Rychle pak odbočila a úzkou stezičkou stoupala ke svému statku.

Celý měsíc sedláka Pirkla nikdo neviděl. Když se jeho ženy ptali, nic kloudného se nedozvěděli, jen občas při vyhýbavé odpovědi odvrátila hlavu a tajně si otřela si slzu.
Koncem července se do vesnice sedlák vrátil. Nejprve ho uviděli mládenci, když na Raštici sekali trávu: „Hele, nejede támhle sedlák Pirkl? Měl přece takové hnědáky! A modrý bedňák měl také jenom on!“
K sekání už se nevrátili a čekali, až k nim pozvolně přibližující spřežení dorazí.
Jak k mládencům sedlák dojel, zastavil. Bylo vidět, že přijíždí z daleké cesty. Oděv měl zaprášený, na voze bylo zaschlé bláto. Jeden z mládenců mu podal džbánek s vodou a sedlák se zhluboka napil.
„Tak kdepak jste byl tak dlouho?“ ozval se jeden z mládenců – jakoby vesele, ale bylo cítit, že dnes se vtipkovat nebude.
„V Lucernu,“ odpověděl unaveně sedlák, „pro Honzíka.“ Poodkryl deku a mládenci na vozu spatřili víko hrubě opracované rakve. „Přece ho nenechám někde v Itálii,“ ještě zašeptal a pobídl koně k už poslednímu kousku cesty.

Žádné komentáře:

Okomentovat