6. prosince 2017

Deník - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

Milý Marcel definitivně zmizel do Ameriky, a je to. Jeho šarm už neprozkoumám. Jeho večírky už se trápit nemusím.
Kupodivu jeho táta Žluťák jako by na něj byl pyšný. Zkouším si představit, jak by se naši tvářili, kdybych si sbalila raneček a byla navždycky pryč. Třeba by se jim ulevilo?
Taky Marek a Lukáš Tominovi jsou už za vodou, doslova – ve Velké Británii, násilně vystěhovaní. Tak moc, smutně, bych se s nimi chtěla nějak-někdy-někde ještě potkat. Byli jsme si tak blízko… Nebo je to opravdu navždycky?
„Tak to vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli, tohle jsi nám holka dělat neměla. Zradila jsi partu, tahala se s fízly, za to ti dám ránu do těla…,“ 48 zpívala dojemně jejich máma, Zdena Tominová.* Naše oblíbená legrace. Vždycky jsme škemrali, ať nám zazpívá a vždycky, hned jak spustila, Lukáš s Markem začali plakat. Spolehlivě, vždycky. Kuba se tomu smál jako šílený.
„Kubo, nech toho, třeba se u nich doma taky pořád řeší, kdo je fízl a kdo ne a třeba jsou z toho už chudáci popletení,“ snažila jsem se Kubíka klidnit.
Načež se rozjel ještě víc – při příští domovní prohlídce u Němcových v Ječné, když všichni nervózně mlčeli, kouřili, čekali, Kuba najednou zařval směrem ke skříni: „Marku, Lukáši, už můžete!“ a pak se válel smíchy, když policajti vtrhli do prázdné skříně.
Zdenu mám moc ráda. Byla první, kdo si všiml mého až přehnaného zájmu o jazyky – a že ona jich umí! Kdepak, ta se neztratí! Vyprávěla mi, jak se učila rusky a německy, vlastně jako já – z nápisů někde a ze starých časopisů a z písniček Vysockého** a Biermanna,*** kde co našla, žádný systém. A nakonec dokonalá.
Od ní jsem poprvé slyšela, že když překládá nebo tlumočí hodiny z jednoho jazyka do druhého a pak do třetího, třeští jí bolestí hlava. Mám to stejně, jako by každý jazyk sídlil v jiné části mozku, zvláštní představa!
Zdena byla loni v trojici mluvčích Charty 77 a dělala to jako všechno strašně poctivě. Konečně mohla uplatnit svůj rozum a šarm a cit pro jazyk, bavilo ji to moc.
Tehdy jsem ji však také jedinkrát viděla bezradnou. Estébáci v civilu ji totiž přepadli. Brečela jsem, když mi to kluci vyprávěli – bylo to u nich v domě, v noci, šla sama. Mlátili jí hlavou o schody a řvali: „Však my už vás odsud dostaneme, vy krasavice. I s těma chlapečkama vašima. Ani nevíte, kde je teď máte, co?“
Tam asi praskla ta její struna.
Julia Tomina moc neznám, spíš se mi zdál zvláštní a bála jsem se ho. Filozof. Oxford ale nezve jen tak někoho, že. Když odejít, tak teď. Když někam, tak do Oxfordu, to je lehké pochopit.


22. července 1980, úterý
Přestávka mezi prázdninami. Na chalupě v Beneticích s Káťou, Bébou** a tou zvláštní Nicolou – ona, ještě dítě, přemlouvá svou maminku Milenu,*** že chce emigrovat!
Má to jasné – do Ameriky, do San Franciska. Pořád o tom blouzní. Taky nejí, aby byla na cestu krásná.
Uspořádali jsme na chalupě skutečný, jenom anglický víkend, údajně se to takhle na Západě dělá. Intenzivní kurz se tomu říká. Celá naše skupina, včetně dvojčat Brožkových a Darie Bortové**** – ta se jasně učí nejvíc, aby mohla jezdit za Stáňou, až budou Karáskovi pryč. Odjíždí jí nejlepší kamarádka, je moc nešťastná.
A máma je taky smutná, Stáňa je jako starší setra, kterou nikdy neměla. Ta, která udává směr. Pořád se máma s tátou hádají – máma chce odejít, táta zůstat.
Zvláštní, fotografovat se dá všude (táta), zatímco psycholožka potřebuje řeč (máma), a přesto to mají naopak, než by člověk předpokládal.

Upřímně řečeno, nechápu, proč se nějak nepřipravuje Sváťa, ten jako farář bude řeč potřebovat nejvíc. Asi ale neví, jakou. A taky má šťastnou povahu, ten by se domluvil i na Měsíci!
Marcel Hrubý, syn Žluťáka, frajírek a playboy, zájem o angličtinu úspěšně předstírá. (Anebo na rozdíl od nás ví, že se ji naučí za pochodu, až uteče za pár dní a nechá tu všechna ta opuštěná srdce.) Pozval mě na zámek, koupili ho dohromady fotograf Jirka Stach***** a Marcelův táta Žluťák a mejdany jsou tam vyhlášené. Spíš se toho bojím, myslím, že jsem nějaká opožděná. Nejdřív jsem měla radost a pak jsem si uvědomila, že mě zve, protože je zkrátka zdvořilý a společenský. Stejně pořád mluvil o nějaké Zuzaně. Tak jsem vycouvala. Nepochopila jsem, že to bylo závěrečné „good-bye, Praho“.
Štve mě, že jsem mladší než oni všichni, na žádnou zábavu by mě stejně nepustili, tancovat taky neumím a ještě se provalí, kolik mi doopravdy je.
Co mi schází, je jasně odvaha. Takový Marcel si pozve kluky a holky na mejdan a ani nezapochybuje, že by se to třeba nemuselo povést. Jde si životem s klidem a vyrovnaností, raduje se ze všeho. Přitom na žádnou školu nemůže, táta to má špatné – sedí ve vrátnici hotelu Kriváň, vyhlídky žádné. Marcel se s ničím nepatlá – pozval mě, nemůžu, tak se jede dál. Neurazil se, smál se, jako by věděl. Že si připadám osamělá, ošklivá, nezábavná, a co nejhorší – hloupá. Mám strach, že tyhle pocity nejsou úplně normální. Jeden den si myslím, že jsem ještě nemohla pořádně nic stihnout, že teprve se vším začínám.
Ale druhý den jasně vidím, že jsem zpozdilá, něco je se mnou špatně, možná ani nejsem mentálně úplně v pořádku.
Sebevědomá východoněmecká Bettina je jeden extrém, ale já jsem druhý? Pak se zase uklidňuju, že kdybych nebyla normální, máma by to snad jako psycholožka poznala? Nebo její kolegyně Darie Bortová, Stáňa Karásková, Alena Paloušová? ****** Ty mají ovšem poslední dobou jiné starosti, než zkoumat jednu puberťačku.

-------------------------------------------------------------------------------------------


* Zdena Tominová, mluvčí Charty 77, vzdělaná, geniální na cizí jazyky, vtipná a veselá. Manželka Julia, maminka Lukáše a Marka. Moje inspirace a vzor. Když natáčela během revoluce pro BBC, plakala jsem já – štěstím. ** Vladimír Vysockij, ruský básník, herec a písničkář. Kvůli jeho nádherným písním jsem se smířila s ruštinou. *** Wolf Biermann, původně východoněmecký bouřlivák, písničkář. Učila jsem se podle něj německy. Donutili ho vystěhovat se do západního Německa.
** Kristýna Marjanovičová, zvaná Béba, sestra Teodora Marjanoviče.
*** Milena Kytýrová, partnerka Josefa Hrubého, zvaného Žluťák, se na naléhání dcery skutečně do USA vystěhovala, samozřejmě s Nikolou a samozřejmě do San Franciska.
**** Darie Bortová, psycholožka, nejbližší přítelkyně Stáni Karáskové, máma kamarádek Andrey a Johany.
***** Jiří Stach, fotograf, tátův kamarád, byl sledován a prověřován v rámci akce StB „FILM“.
****** Alena Paloušová, psycholožka, spolužačka mojí mámy, manželka Jana Palouše, švagrová Martina, snacha Radima. Všichni signatáři Charty 77, pod velkým tlakem, Alena však vždy v dobré náladě, což jí vydrželo dodnes.


Žádné komentáře:

Okomentovat