28. listopadu 2017

Cesta do Haagu - napsala Táňa Klimešová

Čekala nás smutná cesta – rozloučit se s milovaným Víťou, který před 14 dny dobojoval svůj boj s rakovinou. Dost nás mrzelo, že ho Anne-Marie bez obřadu nechala spálit, ale aspoň nám oznámila termín zádušní mše, a tak jsem se rozhodla podpořit rodinu a přidala se k ostatním příbuzným zúčastnit se tryzny a převzít nebožtíkův popel. Do Haagu u Bayreuthu, kde Víťa s Anne bydlel, jsme vyjeli ve dvou osobních autech.
Když jsme se posbírali po republice (Víťa měl sedm sourozenců) a vydali se ke státní hranici, oba naši řidiči prohlásili: „Povede nás Táňa, protože ona tam už byla a navíc má zkušenosti s džípíeskou!“

„Že jsem nedržela hubu,“ pozdě jsem zalitovala. Pro ukrácení dlouhé cesty jsem totiž naší posádce před chvilkou barvitě líčila cestu z Brna do Piešťan, kdy nás GPS stále hnala na Žilinu.
„Co blázníte?“ bránila jsem se. „Za prvé jsem pokaždé jela s bráchou a ten znal perfektně cestu, a za druhé mám pocit, že je to dost komplikovaná cesta na to, že obřad je už ve tři“.
Ale marné byly mé námitky a prosby, aby se velení ujal někdo kompetentnější a tak jsem odvážně zapnula jednu z obou navigací, které jsme vzali sebou. První obsahovala takové exotické země jako je Černá Hora nebo Bosna a Hercegovina, ale Německo v ní chybělo. U druhé zase chyběl přívodní kabel a držák displeje. Nakonec se nám to nějak podařilo propojit a s navigací na klíně jsme vyjeli.
Hlavním problémem, jak se ukázalo, bylo lokalizovat ten správný Haag. V Německu je míst toho názvu asi sedm, ale zda je to Haag an der Amper nebo Haag am Hausrock či Haag in Obernbayern jsem nebyla schopna ani odhadnout.
Jak zjistit, který je ten Víťův? V obraze jsem byla pouze u toho osmého Holandského a to mi bylo houby platné. Jedno jsem ale věděla jistě. Haag, který hledáme, se nachází poblíž Bayreuthu a to bude místo, odkud se pak na cíl naší cesty doptáme.
Zadala jsem tedy do vyhledávače oblíbené Wagnerovo město a začala jsem kontrolovat v autoatlasu, zda nám navigace našla optimální trasu. Jenže zrovna Bayreuth se nacházel na okraji strany 71 a 81, ovšem s přihlédnutím na strany 70 a 80. Nakonec jsem kontrolu vzdala a zcela jsem se spolehla na nejnovější vymoženosti současné techniky. Na displeji se objevil optimistický nápis, že máme na cestu 3 hodiny a to by v tom byl čert, abychom nedojeli včas. A ještě budeme mít přes hodinu rezervu, jupí!
Vítkův nejstarší bratr Jenda měl sice nějaké řeči, že je to blízko našich hranic, ale velmi záhy se ukázalo, že si spletl jeden Haag s jiným. Přiznám se, že mě mátlo, že jména vesnic, kterými jsme projížděli, se mi nezdála nijak povědomá a dokonce jsem je nemohla ani najít na mapě, ale přisuzovala sem to všeobecnému duševnímu rozechvění. Po dalších dvou hodinách cesty jsme se přiblížili asi na dvacet kilometrů od zadaného cíle cesty, což měl být Bayreuth. Vypadalo to nadějně. Navigace nám oznamovala, že máme sjet z dálnice na příštím výjezdu. „Aha, to už určitě sjíždíme do města“, libovali jsme si. Vjeli jsme na okresku, vpravo kukuřice, vlevo kukuřice a podmanivý hlásek nám oznamoval, že jsme dojeli do cíle naší cesty.
Na smuteční obřad jsme přijeli s hodinovým zpožděním. Kromě toho, že jsme se dokonce ocitli v jedné chvíli na dálnici opačným směrem na Berlín, totálně se ztratili v Bayreuthu a za jízdy jsme komunikovali s řidiči, kteří jeli vedle nás, jsme nakonec dojeli do vytouženého Haagu bez nehody. Jak znám Víťu, určitě se na nás díval shora a chechtal se. Škoda, že si tu legraci nemohl užít s námi. I když, kdo ví…

Žádné komentáře:

Okomentovat