24. října 2017

Vítězná konference - napsal Petr Schwank

Ono mi to, viděno zpětně, celkem splývá. Nejsem člověk, který by se přehnaně hrnul do každé šance, jak si zpestřit studium. Čas strávený za školní lavicí jsem bral jako nutnou povinnost. Splnit úkoly, naučit se na testy a neohlášená zkoušení, odsedět povinných 45 minut tak, aby nikdo neviděl rozehrané piškvorky s kolegou vedle. Pak se rychle vytratit jak v myšlenkách, tak v reálném světě co možná nejdál od vzdělávací instituce a tohle opakovat každé ráno znovu a znovu.
Jako studenti si v sobě přinášíme tyhle návyky ze základních škol a střední školy latentní odpor ke vzdělání ještě prohlubují. Nemohou za to, zkrátka se řídí rigidními osnovami. Mohou však vyvinout aktivitu jaksi „nad rámec“, tak aby si jejich klienti/studenti pobyt ve třídě mohli spojit s tím, že budou připraveni na skutečný svět. A aby lidem jako já ukázali, že to jde jinak.

Na Vítězné pláni se něco takového děje. V prvním ročníku jsem byl naprosto tumpachový z toho, kolika mimotřídních seminářů, výletů a exkurzí se člověk může zúčastnit. Většina vychází z podnětu učitelů, kteří se opravdu snaží. To mi došlo až později. Že nástěnka plná improvizovaných plakátů, které zvou na přednášky odborníků, není samozřejmostí, ale výsledkem špatně placené, ale o to opravdovější učitelské snahy. Memorování nedůležitých fyzikálních a matematických vzorečků je za současných podmínek bohužel nemožné vymýtit. Avšak jsou to právě výše zmíněné nadstandardní aktivity, které k memorování představuje tolik kýžený protipól.
Vítězná pláň chce být otevřená proměňujícímu se světu za svými branami. A to je prostě nutné ocenit, třebaže až z pozice absolventa. Když jsem ve třetím ročníku na semináři Rozumět současnosti (tehdy ho vedli pánové Fajfr a Král) vyslechl, že tahle mimotřídní aktivita bude vycházet i od nás, neměl jsem radost. Ale to se jen ozval ten starý, léty živený pocit. Příprava celodenní Vítězné konference (dnes Na pláni současnosti) byla totiž jedním ze skvělých školních zážitků, na které se nezapomíná.
Na nás, studentech semináře, bylo zorganizovat pro všechny ostatní studenty přednášky v několika tematických blocích. Já dostal na starosti sport, o kterém jsem si tehdy bláhově myslel, že se v něm vyznám. Museli jsme sami oslovit odborníky na témata, která jsme předem museli vymyslet. Museli jsme vytvořit odpovídající zázemí a přihláškový systém na interní síti, do kterého se budou spolužáci hlásit na přednášky. Museli jsme se pravidelně scházet v pracovních skupinách a projekt posouvat dál. Dodržovat deadliny. Aniž bychom si to uvědomovali, pěstovali jsme v sobě schopnosti, které po nás bude trh práce vyžadovat spíš než bezchybně vyjmenované přítoky Berounky.
Dostal jsem na starosti sportovní sekci. Mnou vytipovaní odborníci se ukázali jako nepříliš ochotní, většina z nich účast buď odmítla, nebo raději vůbec neodpověděli. Na poslední chvíli jsem musel měnit obsah přednášek, což nikoho nepotěšilo. Projevilo se to i na návštěvnosti, třídu naplnil jen televizní matador Petr Vichnar. Ale ono to bylo jedno. Nebojovali jsme mezi sebou ani o nejatraktivnějšího hosta, ani o výslednou známku od učitelů. Prostě nás to bavilo. A patrné to je i z úvodního videa, které jsme čistě spontánně natočili pro účely akce. Když jsem ho teď po letech viděl znovu, neubránil jsem a vyprskl smíchy. Byl to ten smích, který upřímnější už být nemůže.
Když nadešel den konference, bylo na nás hlídat časový harmonogram a moderovat jednotlivé přednášky. Témata byla vybrána tak, aby zaujala humanitně i přírodovědně orientované, vždy ovšem nabízela přesah, který běžná školní hodina nenabídne.
Asi jsme naším provedením nenastavili laťku závratně vysoko, asi se ročník 2013 nezapíše do dějin Vítězné konference. Když dám vedle sebe naši (ještě digitálního obsahu prostou) snahu s vyšperkovaným online pojetím současného ročníku, je to jako srovnávat bufet GVP s Pohlreichovým Imperialem. Obojí je dobré. Jen trochu jinak.
To, s jakou vehemencí bojuje Vítězná pláň se zkostnatělým školským systémem, zaslouží velké uznání. Vítězná konference je důležitou součástí toho boje. Jsem rád, že jsem ji mohl připravovat. A to i přesto, že některé členy mého týmu bych nejradši poslal na přednášku o zhoubných dopadech chronické prokrastinace.


4.E / 2013

Žádné komentáře:

Okomentovat