9. října 2017

Už to nikdy nebude takové - napsal Tomáš Nováček

Na Vítěznou pláň jsem jít nechtěl. Byl jsem již čtyři roky na osmiletém gymnáziu, kde jsem měl svoje kamarády a měl jsem to tam rád, nicméně to bylo v době, kdy o mém životě stále velkou měrou rozhodovali rodiče, a protože kvalita mnou tehdy navštěvovaného gymnázia rychle upadala, bylo rozhodnuto, že půjdu jinam.
Moje první studijní krize začala již na úvodním seznamovacím soustředění, které pro mě bylo tvrdým vpádem do reality a ukázalo mi, jak velký skok mě čeká mezi mým předchozím gymnáziem a Vítěznou plání. Vyděsilo mě, že každý člověk, se kterým jsem měl dalších několik let strávit ve škole, byl již tehdy osobností.
Jedna slečna o sobě s velkým přesvědčením prohlašovala, že je upír, další ze studentů se oblékal jen do otrhaného koženého oblečení a punk pro něj nikdy nebyl dead (vy pitomci) a můj spolubydlící z chatky měl tendenci mi po večerech předčítat z knihy Letecké katastrofy mezi léty 1943–1944.
Myslel jsem si, že mezi ně nikdy nemůžu zapadnout, a po skončení seznamovacího kurzu jsem se domů vracel s brekem. Tato míra různorodosti pro mě byla nezvyk – na základní škole jsme všichni byli děti a různorodost nebyla vidět a na mém prvním gymnáziu byli studenti víceméně stejní.
 Další ranou pro mě byly první měsíce studia, protože jsem do té doby byl jedničkář a tady jsem ze začátku bral trojky jako velký úspěch, což mě velmi trápilo a myslel jsem si, že školu nemám šanci dokončit. O půl roku později jsem věděl, že na svá studia na Vítězné pláni budu ještě dlouho a rád vzpomínat. Nevím, kdy a co přesně se ve mně zlomilo. Asi jsem si uvědomil, že moji spolužáci jsou vlastně strašně fajn a různorodost je něco, co z normálního života dělá život zajímavý. Stejně tak jsem obtížnost výuky začal brát jako výzvu, kterou je třeba pokořit.
A hlavně mě velmi oslovilo, s jakým zápalem vyučující svoji látku studentům předávali. Například hodiny češtiny ve mně kromě (ještě větší) lásky k literatuře probudily pocit, že opravdu je potřeba nad vším přemýšlet, zabývat se otázkami, které jdou mimo naše vlastní životy, a hlavně být aktivní a říct svůj názor, když je potřeba.
To mě pak hnalo do všeho, co se na GVP konalo – od Studentského parlamentu přes debatní soutěže až po soutěže literární.
Ale kantoři ve mně lásku k Vítězné pláni budovali i něčím jiným, neméně důležitým. Obětovali nemálo svého volného času, aby nás rozvíjeli nejen ve školních lavicích, ale i na mnoha akcích a zájezdech – ať sportovních kurzech, jako sjíždění Vltavy, či cestách po zahraniční, ku příkladu desetidenní zájezd po Dánsku a Švédsku.
Prostě ať jsme dělali cokoliv, byl jsem hrozně rád, že kantoři vždy uměli ukázat i jinou tvář, než tu, která strhává body za nepřesné definice či gramatické chyby. Vždy uměli ukázat, že jsou taky lidi a chtějí taky poznávat, užívat si života a bavit se. A hlavně chtějí tyto věci dělat s námi, se studenty.
A tak jsme z každé akce odjížděli se spoustou skvělých zážitků a hlavně vědomím, že občas i na ty méně zajímavé předměty budeme chodit raději i pro to, že jsme kantora poznali jinak než z vězení školní lavice.
O to více mě mrzelo, když jsem po čtyřech letech musel jedinečnou atmosféru gymnázia Na Vítězné pláni opustit – byť s úspěšně složenou zkouškou dospělosti. Věděl jsem, že ať to na vysoké škole bude jakékoliv, tak to nikdy už nebude takové.
 Pár měsíců po maturitě jsem s těžkým srdcem ještě naposledy organizoval seznamovací soustředění pro první ročníky. Věděl jsem, že to je takové mé poslední sbohem. Kdybych ale řekl, že to je poslední akce GVP, které jsem se účastnil (nebo ji organizoval), tak bych lhal. Od mé maturity uběhly čtyři roky a já se sem stále rád vracím pokaždé, kdy mám alespoň trochu možnost.000000 A na tom kurzu se stalo něco, na co jen tak nezapomenu.
Po večeři jsem zůstal ještě chvíli v jídelně, protože jsem připravoval program na další den, když jsem si všiml, že v místnosti nejsem sám. U jednoho ze stolů seděla nad skoro plným talířem jedna z nově nastoupivších studentek a po tváři se jí koulely slzy.
Samozřejmě mi to nedalo a šel jsem si k ní na chvíli sednout. Po chvíli povídání se mi svěřila, že je z celé své třídy hrozně vyděšená, protože jsou všichni hrozně jiní, a že má pocit, že mezi ně nikdy nezapadne.
 A víte, co jsem jí na to řekl? Můžete začít číst od začátku...


4.E / maturita 2013

Žádné komentáře:

Okomentovat