11. října 2017

Útržky vzpomínek na gympl - napsala Radana Jílková Veselská


Útržkovitých vzpomínek je celá řada:

- na suplované hodiny latiny, kdy stará paní profesorka (jméno už si nevzpomenu) nám dala skloňovat slovní spojení „prudké větry“ (to jsme smíchy leželi a ona se divila, proč se smějeme), stále si pletla tři dívky a část každé hodiny promarnila pokusy ty tři studentky rozlišit, což se jí nikdy nepovedlo, a kdy jsme překládali stále stejné texty, až jedna spolužačka prohlásila, že má dojem, že „Římani jenom vedli války a bořili mosty“.

- na lyžařský kurz, kde se občas děly věci nevídané a tou nejveselejší bylo, když 3. družstvo mělo jet na běžky a večer před tím si měli namazat lyže. Jedna dívka si spletla lyže (byly to erární, vlastní běžky měla jen hrstka lidí) a namazala lyže pana profesora (češtináře), který se ráno nemohl vůbec rozjet. Zato jí to jelo velmi dobře.

- na hodiny angličtiny, kdy jsme recitovali dlouhé pasáže ze Shakespeara (To be, or not to be?, All the world´s a stage, sonety), učili se reálie ze skript pro VŠ a jedním z témat maturitní písemné práce byla černošská otázka v USA. Mimochodem, psali jsme 3 maturitní slohovky - z ČJ, AJ a RJ.

- na hodiny tělocviku, kdy ani nejlepší gymnastka nedostala jedničku, protože ji paní učitelka neměla jaksi v lásce a vytýkala jí, že se moc nesnaží. A nám nemehlům říkala, ať se podíváme na televizi, jak to ty gymnastky dělají (abychom se to konečně naučily). A když jsme na známku skákaly přes kozu, hodnotila „rozběh, let i dopad“. Inu, jako na olympiádě.

- na suplované hodiny fyziky, kdy nám jakýsi děda (pan učitel v důchodu) názorně předváděl účinky magnetu pomocí dvou spolužáků. Jen kluk představoval s dopředu napřaženýma rukama podkovový magnet a druhý kolem něj obíhal se srolovanou mapou coby vodič v magnetickém poli. A když jsme psali písemku, chodil tento pán po třídě a třepal nám hlavou se slovy „před použitím protřepat“. Protože jsme byli třída humanitní, fyzikáři nás považovali za tupce.

- na první školní „časopis“ Lampa, který byl psán většinou ručně na jednotlivé archy papíru a ty pak byly vyvěšeny na velké nástěnce naproti schodišti. Protože jsme museli během velké přestávky povinně korzovat po chodbě, čtenáři Lampy se shlukovali před nástěnkou a způsobovali „dopravní zácpu“. Myslím, že časopis byl docela oblíbený.

- na jednu mladou paní učitelku, kterou si pan ředitel spletl se studentkou (tak dobře znal své zaměstnance!?) a po zvonění se na ni na chodbě rozkřikl: „Co tady děláš? Jak to, že už nejsi ve třídě?“ A ona mu vysvětlila, že právě do třídy zahnala poslední opozdilce, protože měla dozor na chodbě.

Náš pan ředitel se jmenoval Mikyška a rád na žáky dělal trochu bububu. Respekt jsme z něj určitě měli. V té době se prodávalo v obchodech kysané mléko v krabičce. Jmenovalo se – to byste neuhodli – Mikyška, z čehož jsme měli legraci a taky trochu zlomyslnou radost.

 
4.C / 1976

Žádné komentáře:

Okomentovat