Šestý věk - napsala Diana Míčková

Podle Hésioda žilo na zemi již několik pokolení. První byl věk zlatý, po něm nastal věk stříbrný, posléze bronzový, poté přišel věk hrdinů a nakonec věk železný, v němž podle jeho vlastních slov žil i samotný básník…

Músa sedí na kameni na Helikónu, kolena pod bradou, natáčí si na prst pramen vlasů a ušklíbá se. Přesně na tomto kopci věnoval kdysi Hésiodos Músám krásnou trojnožku, již získal jako cenu v básnické soutěži na pohřebních hrách jistého významného muže. Právě na tomto kopci totiž kdysi Hésiodos pásl ovce, a při této bohům libé činnosti jej nalezly a políbily Músy, a od té doby se mu verše ze rtů jenom řinuly. Tak praví legenda.
O tom, že legendu o sobě napsal proslulý Hésiodos sám, se už tolik nemluví, a samotných Mús se na to nikdo neptal. Kdo by se také ptal, když jen málokdo je skutečně potkal, a komu se to přihodilo, ten měl pak svých starostí dost. Co taky s Hésiodem, myslí si Músa. Ona sama jej políbila jen tak letmo, aby se neřeklo, ostatně Hésiodos dle jejího osobního úsudku nebyl nic tak extra ani ve svých nejlepších letech. Pak to dopadlo tak, že si polovinu těch básní musel vymýšlet s pomocí jiných jejích sester, nebo dokonce sám.
Músa pozoruje svět již dost dlouho, a vypadá, na rozdíl od Hésioda i od světa, pořád ještě dobře.  Avšak přestože si pamatuje mnoho, nestačí se divit.

Zlatý věk! Zlatý věk si tedy lidé zřejmě představují jako období, kdy světu vládl Kronos, požírající své vlastní děti, a kdy lidé neměli nic na práci. Tedy dá se to samozřejmě podat tak, že byla všude hojnost a nikdo se nemusel unavovat, lopotit a vůbec se jakkoliv namáhat.
Podle básníka toto pokolení tak nějak vymřelo, a stali se z něj dobří duchové. Proč vymřelo, to už milý básník neříká. Músa si to dovede docela dobře domyslet (no, jen si takovou situaci opravdu představte!), a tu ji napadne, že to možná Hésiodos považoval za příliš zjevné na to, aby to musel vysvětlovat, ale jak tak po staletí pozoruje lidi, kteří vůbec nechápou, co jim šeptá do ucha, pomyslí si, že to možná ani Hésiodos nepochopil. Byl to koneckonců jen pasák ovcí, zatímco ona je bohyně.
 
Druhé pokolení, které bohové stvořili, stříbrné, už samozřejmě nebylo tak pěkné jako to první (že by selhala inspirace?). Muselo začít trochu něco dělat (aby neskončilo, jako jeho předchůdci?), ale tito lidé odmítli uctívat bohy a předkládat jim oběti – Músa doposud nechápe, zdali přemýšleli moc, nebo málo – a tak je Zeus smetl z povrchu zemského. Všimněte si, že tatíček Kronos už je dávno někde v trapu, k čemuž mu vydatně dopomohl jeho syn, výše zmíněný Zeus, šéf všech božstev olympských.

Třetí plémě bylo nazváno, jak se dá očekávat, bronzové. To byla vůbec povedená partička, podle všech doložených informací neměli na práci nic jiného, než zabíjet, válčit a vůbec se mezi sebou všelijak řezat, takže zásahů božských nebylo pak už ani zapotřebí, neboť toto pokolení se zkrátka a dobře vyhladilo samo.

Čtvrtý věk byl věkem héróů, hrdinů. Ti měli být podle všeho lepší než jejich předchůdci, ale jelikož se to tam jenom hemží postavami, které kradly božská tajemství, chtěly přelstít smrt, proklínaly se navzájem a byly posedlé krevní mstou, nemluvě pak o válkách, pod nimiž úpělo nejedno město z řeckých bájí, Músa si tím není tak docela jistá.

Poslední věk, o němž Hésiodos mluví, byl věkem železným. Ve věku železném je svět lidí a bohů od sebe pevně oddělen. Lidé se musí neustále namáhat a strádat, jedno neštěstí stíhá druhé. Zeus se zlobí a Hésiodos si stěžuje. Kromě toho tvrdí, že bude ještě hůř a že Zeus zajisté i toto pokolení smete ze světa.
Músa se dívá z výšin do světa lidí. Hésiodos žil přece již dost dávno a jí se poslední dobou zdá, že je tady něco nového, že to musí být nějaký šestý věk, v němž jakýmsi záhadným způsobem zůstaly stopy všech věků předchozích. 

Músa to pozoruje již nějakou dobu, a čas od času se jí zdá, že je svět obrácen naruby. Lidé se až do krve dřou, jdou přes mrtvoly a zničí všechno, co kolem nich vůbec kdy mohlo pevně stát, jen proto, aby se mohli propadnout do jakési letargie zlatého věku, kdy jim bude vše předestřeno přímo pod nos, a oni nebudou muset hnout ani prstem a nebudou dělat nic.
Většina z těch, kteří se o to pokoušejí, se zabije cestou, a ti ostatní zemřou na nudu, apatii, prázdnotu, kokain, nebo cokoliv si dovedete představit, případně se propadnout zase zpátky na začátek (co bylo asi před prvním věkem?). Nákaza zlatého pokolení. 
Již v dobách, kdy Hésiodos pásl na Helikónu své ovce, bylo po světě mnoho chrámů pro mnohé bohy, takže nějaké kostely, synagogy, mešity, oltáře pod širým nebem, ani blázniví proroci nebo meditující šamani nemohou Músu překvapit. V tomto pokolení jsou ovšem i lidé, kteří tvrdí, že v žádné bohy nevěří.
Jsou tu ovšem také lidé, kteří věří v jakéhokoliv boha, kterého jim nabídnete. Jsou zde takoví, kteří bohy marně hledají v chrámech a jsou zde takoví, kteří před nimi prchají na ta nejvzdálenější místa. Jedni čekají na boží tresty a druzí se jim vysmívají. Nemoc stříbrného věku. 
O prokletí věku bronzového ani nemluvě. Války jsou tu odjakživa (odjakživa? Co to je?) na denním pořádku, vždycky se najde někdo, kdo vymyslí nové skvělé zbraně, které zabijí ještě více lidí. A pokud se nervou o území, rvou se o peníze, rvou se o moc, rvou se o bohy (v něž nevěří). Árés, bůh války, by si mnul ruce, kdyby byl ochoten pustit z pravačky meč. Zhouba bronzového věku. 
Pak jsou tady takoví, kteří se neustále snaží být lepší než ti ostatní, neustále se snaží předběhnout druhé. Pak jsou tady samozřejmě skutečně ti hezčí, chytřejší, bohatší, mocnější, a tak dále. A ti všichni si pak navzájem závidí, protože nikdo nemůže dostat od bohů všechno. A (ne)poučeni předchozími generacemi, snaží se oblafnout bohy, eliminovat protivníky, zabít bestie, vyhrát války, hrát si na hrdiny, když to nedovedou, případně když to dovedou, ale když to není potřeba a ničemu to nepomůže, kromě lidské pýchy. Dědictví věku héróů. 
Železný věk tomu dodává jenom (železnou) korunu. Kromě všech neduhů věků předchozích zdělil po Hésiodovi i to věčné nadávání a pesimismus. Ovšem číst Hésioda, to už šestý věk nemá zapotřebí. Všecko se dá najít, všecko se dá obejít, všecko se dá přejít. Zeus už nevládne. Staré mýty nikdo nečte. Músy už nelíbají. Jako by lidé zdědili všechny viny, pochybnosti a chyby předešlých věků. Jako by v lidech někde hluboko dřímalo vše nejhorší z bohů. Nebo to bylo obráceně, a v bozích se odráželo to nejlepší z lidí, na co nikdy nemohli dosáhnout? Músa neví. Nikdo neví. Jen s údivem pozoruje šestý věk.

A pak Melpomené, Músa tragického básnictví, spustí nohy dolů z kamene a vstane. Šestým věkem opovrhuje, nelíbí se jí. Možná ho i přímo nesnáší, ale nelze popřít, že je to skvělé dějiště tragédií, tragédií starších, než celý tento věk, tragédií, které se pořád opakují.
Snad by stálo za to něco někomu pošeptat do ouška. Avšak dříve, než to udělá (pokud si to nerozmyslí), se rozběhne hledat svou sestru Tháleiu, která drží patronát nad komedií. Protože na tohle se rozhodně musí podívat. 

Žádné komentáře:

Okomentovat