7. října 2017

Když se stmívá - napsal Petr Neužil

Chodím rád v tom prchavém okamžiku ulicemi města a dívám se na oblohu, to jsou ty oblohy bez mráčků, naprosto blankytně tmavnoucí modrá obloha, která je protknutá bělavými obláčky spalin z letadel, která přelétávají k večeru, aby to všichni stihli přiletět včas. Myslím, na rohu naší ulice zabočím, miluju naší ulici, když je prázdná, když v ní nikdo není a občas pak osamělé auto provaří válečky.
Miluju ten prchavý okamžik dne, který prakticky nikdo nepostřehne, že ještě není tma a už dávno není světlo a to mi říkával tatínek: to je ten kousek dne, kdy fotografové vyráží do ulic, protože už svítí lampy, ale obloha je ještě modrá a bylo to možná ještě dávno před tím, než někdo rozhodl, že bude tady všude letní čas, takový ten jarní projev celosvětové pospolitosti, že si měníme čas a pak si měníme občanství a vyměňujeme si otlačováním svých ukazováčků identifikační údaje.
Jdu kolem tenisových kurtů, které jsou krásné, jak jsou osiřelé, jak tam nikdo není, jenom se síť občas zachvěje, jak na zahrádce nikdo nesedí venku, protože je pařák, je parný den a tu chvilku nikdo nechce
Stmívá se, a já se brouzdám trávou lačně nasávající vodu, jdu kolem tenisových kurtů, které jsou krásné, jak jsou osiřelé, jak tam nikdo není, jenom se síť občas zachvěje, jak na zahrádce nikdo nesedí venku, protože je parný den a všichni se zas poztráceli z ulic a to už se opravdu smráká, ano miluji ten prchavý okamžik dne, který prakticky nikdo nepostřehne, ten okamžik, kdy ještě není tma a už dávno není světlo, to je ten kousek dne, kdy fotografové vyráží do ulic, protože už svítí lampy, ale obloha je ještě modrá, miluju ten okamžik proto, že někdo někdy rozhodl, že tady všude bude letní čas, takový ten jarní projev celosvětové pospolitosti, že si nejdříve změníme čas a pak si změníme i občanství a na důkaz své lásky si vyměňujeme otlačováním svých ukazováčků identifikační údaje, které nepotřebuji, protože já jsem získal otisk tvých rtů, orazítkovali jsme se tisíckrát na horní i dolní ret, při tom nádherném tlakovém povyražení našich sliznic jsem se málem udusil pocitem přebytku kyslíku, který jsi mi bezplatně obětovala ze svých úst, ze svých dýchacích trubic, a pak jsem jediným mrknutím vyfotografoval celou tvou siluetu a až půjdu teď v noci ulicemi města,budu se dívat na tmavou oblohu, kde místo hvězd budeš zářit ty, obloha bez mráčků, blankytně tmavnoucí modrá obloha protknutá bělavými obláčky spalin z letadel, která přelétávají k večeru, aby všichni stihli přiletět včas....tvé srdce nechci krást, chci ho získávat po kouskách a hýčkat ty kousíčky jeden po druhém, milovat se s tvými hebkými chlopněmi, přivonět ke krvi, která jimi proudí, laskat se zvukem pulzací, chci si ho transplantovat do svého hrudníku, abych tě ještě lépe cítil... vím už jen, že si ho možná zasloužím, ale stále si nejsem jist, zda mi ho dobrovolně vydáš, a tak mi nezbývá než o něj stále bojovat a v tom je ta skrytá síla nepoznaného, neosahaného, nevšedního souznění. P.

Stmívá se, a já se brouzdám trávou lačně nasávající vodu, tu trochu pitné vody co jsem jí milostivě ucmrndla na vyprahlou zem ze zahradní hadice a pro kterou by lidi na druhém konci světa neváhali udělat cokoliv. Nepomůže jí, že se natahuje a chvěje jako moje nedokonale oholené chloupky v podpaží a úpěnlivě prosí ještě, ještě, ještě...prostě už nedostane nic.
Sahám a olizuju si své zarudlé a oteklé rty, na kterých stále cítím ty tvé neotesané a syrové jako dobře ochucený tatarák z té nejlepší svíčkové ve snobské restauraci La Degustation.
Vypadám jak prototyp nafukovací panny, kterou nechali projít crash testem. Blbá klimatizace!
Jako zatraceně neprodejné výběrové zboží, jako flakón drahého parfému s nápisem TESTER je moje srdce, ke kterému si můžeš přivonět, ochutnat, zmáčknout ho až ucítíš jak ti buší a ze všech sil se vzpouzí ve tvé pevně sevřené dlani, ale nemůžeš ho koupit... musíš ho nepozorovaně ukrást a ještě horké ho přihodit na tác ke tvé pečínce! Miluju úžasně vyvážené, neznámé, ale o poznání excelentně bojující neočekávané chutě jako je tahle... E.
 
Píšu, aby ses mohla zakousnout a ochutnat kus mého srdce, kus mého „já“, kus  mých neotesaných rtů, jako voňavou pečínku je přežvýkávat a laskat se tou chutí  syrového masa, nabízenou na stříbrném podnosu, který odráží azurově modrou  barvu tvých očí, nabízí obrazy azurově modrého nebe nad azurově modrým mořem,  francouzská riviéra Cote d´Azur a aby nedošlo k nepochopení již dříve tak jasně  pochopeného, pozoruji chvění tvých nedokonale oholených chloupků v podpaží, snažím se je počítat a při tom slova z tebe tryskají jako gejzír a ty se je  pokoušíš všechna zachytit, ty slova a myšlenky, určené pro danou hodinu, minutu, pro ten jedinečný a nezaměnitelný okamžik, kdy dojde k průniku nevyřčených slov, která ani vyslovit nemusíme, protože je předem známe a jen se hýčkáme pocitem, že je ve vzduchu chytáme jako mýdlové bubliny, kterými si necháváme společně zaplavit celý mozek, aby pak mohly proudit od ramen až po konečky prstů, které pak lehce vyťukávají do klávesnice notebooku ta opakovaně nevyřčená slova: „ILY“. Je to skoro jako hypnóza, je to stav, který je opakem mojí obvyklé schizofrenie, kdy dva lidé splývají v jedinou osobu, která dokonale zná význam těch naznačených symbolů, kdy pořád a pořád a pořád bliká oranžové světlo...
 ... není to jen taková hra! Právě jsem zaplavil garáž výběhovým zbožím, které je zatraceně neprodejné! P.

Vyrážím do ulic někdy v noci, abych mohl vidět jen obrysy lidí, které potkávám. Ne, že bych se lidí bál, miluju je, zbožňuji poznávat nové a nové obličeje, i když zdaleka nejde jen o obličej, jde o všechno, co je v lidských bytostech zakódováno. Nemůžu ani na chvíli polevit v tom hledání, smažím se olvádnout svoje myšlenky, miluju pražské ulice, které jsou k uzoufání těžkopádné, jsou plné prachu a vedra, když zrovna slunce svítí.

 

Žádné komentáře:

Okomentovat