Když jsem ještě chodil spát hned po večerníčku - napsala Kamila Ricci

Filip Ward, Fakulta designu a umění v Plzni
Jmenuji se Karel a narodil jsem se před 80 lety. Moje dětství bylo hodně podobné mému stáří: když jsem se narodil, neměl jsem zuby a žádné vlasy stejně jako dnes. Zato v pubertě jsem měl chrup, že bych mohl hrát v reklamách na zubní pasty. A dnes nerozkoušu ani rohlík namočený v mléce.
Jako miminko jsem nosil plenky a maminka mě s radostí přebalovala. V osmdesáti už přebalování tak radostné není. V mládí jsem nosíval brýle, ne snad že bych špatně viděl, ale proto, že se holkám líbili brýlatí kluci. I blbounům přidaly brýle pár bodů IQ u holek tak ceněných. Už tenkrát totiž existoval haló efekt, i když nikdo ještě nepoužíval výraz imidž…
Dnes brýle nosím, abych aspoň něco málo v okolí rozpoznal. A občas se otočím i po nějaké krásce u nás v domě pro seniory, ale jen proto, abych se jí zeptal, kde mám pokoj ! Se stářím neztrácíte jen mládí, zdraví, krásu a energii, ale bohužel také paměť. Ve stáří si opravdu zopakujete své dětství: Když jsem byl batole, pobíhal jsem po pokoji a máma mě se smíchem naháněla.
I dnes běhám po pokoji, ale nahání mě naštvaný ošetřovatel s injekcí na uklidnění v ruce. Nelze zapomenout na kouzelná léta studií. Mám zas spolubydlícího jako na vysoké, ale kolem postelí se už nepovalují prázdné pivní lahve, nýbrž …..lahvičky od léků.
Vzpomínám na dobu, kdy jsem chodil spát hned po večerníčku. To teď chodím už před večerníčkem… Jsem totiž docela unavený. To vzpomínání mě nějak zmáhá.Všichni mladí se těší, až budou dospělí, dospělí zase od určité doby na to, až budou konečně důchodci. Já myslím, že každé období života bychom si měli pořádně užít se vším, co k němu patří, protože se už nikdy nezopakuje…. ale to víte,je to jen názor staříka, slabý hlásek zanikající v tom ohlušujícím řevu… neslyšíte? To řve kult mládí!

Žádné komentáře:

Okomentovat