Jaro 1983 - den ve 4. D - napsala Kateřina Sidonová

Profesorský tým GVP 1978
BOULOGNE
„Čau, děvy!“ zařve Sucho a hledá v tašce bigo. Konečně ho najde. „Puč mi ogoň,“ připálí si. „Děkan.“
Sedíme na obrubníku záhonu s okrasnými keři na stanici metra Gottwaldova. Je půl osmé ráno. Za chvíli se budeme muset zvednout a úzkou pěšinkou dojít kolem staveniště, kde jednou bude stát hotel Forum, do budovy gymnázia Na vítězné pláni. Přes most se díváme na Moby Dick, oficiálně: Palác kultury.
„Já už se z toho zeseru. Dědek mě včera zamknul, abych nemohla vyrazit.“
„Si chudák.“
„Hele, už de Maruna s Lamou.“
„Čau, děvy!“
„Čau.“
„To je nuda, co? Lamo, ty máš novej zapik?“
„Hm, vod Roboše.“
„Puč mi s nim připálit.“
„To si eště rozmyslim.“
„Ty kurvo, si rači zapálim sirkama Safety Matches.“
„Čau, děvy!“ ozve se za keřem. Přichází k nám Ryvo. „Sem ráda, že vás vidim, vy svině.“
„Jo, já moc ráda nejsem, páč když vás vidim, tak to znamená, že sem ve škole.“
„Nojo, Sidonová, máš s náma chodit pařit, pak by sis třeba myslela, že seš na pařbě,“ pronáší Ryvo a zapaluje si cigaretu.
„Hele, kdo se to k nám šine? Akroušová!“
„Čau, děvy!“
„Čau, deš na cigáro?“
„Jasně, že váháte,“ vrtí Ašr hlavou s ironickým úsměškem. „Vy narkomani bez toho nemůžete bejt?“
„Ne, moralisto.“
„Pozor, Martyš!“ zařve Maruna a sedne si na bobek, aby ji nebylo vidět.
„Teda já kdybych už kouřila, tak se s tim neschovávám,“ moralizuje dál Akroušová. Zástupkyně ředitele se provalí kolem, aniž by si nás všimla.
„Hele, myslíte, že bude tasit z dějáku?“ zeptal se někdo.
„Mrva?“ zamyslí se Sucho. „Nebude,“ řekne rozhodně.
„Ale bude.“
„Řikám, že nebude, tak nebude,“ uzavře Sucho. „O to se už postaráme.“
„Už je to trapný,“ namítnu nesměle.
„Jaký trapný? Chceš bejt zkoušená?“
Zavrtim hlavou.
„Tak vidiš, žádný trapný.“
„Co to žváříš, Slejšková?“
„Nománě, ne? Rothmansky.“
„Ty svině, dej mi jednu.“
„No, že bych byla zrovna radostí bez sebe, to ne, ale z lásky ti jednu dám.“
„Né, já nechci.“
„Co blbneš, já ti fakt dám.“
„Ale ne, já si dělala prdel, vážně,“ upejpá se Sucho.
„Vem si, Zuho.“
„Ale ne, co děláš, vole, je to trapný.“
„Tak si neber, no, neubyde,“ pokrčí Maruna rameny.
„Hele, Burheš se řítí.“
Do Boulogne vběhne Margyta s cigaretou v puse a snaží se rozkřesat svůj koksák. „Stihnu to?“
„V pohodě.“
Margyta přesune pozornost na Lamu: „Tak co, co je novýho?“
„Co by mělo bejt?“
„No, spal u vás Roboš, ne?“
„No a co?“
„No, co Roboš?“
„Co: NIC.“
„Jak to NIC, snad něco, ne?“ rozčílí se Ašr.
„No, co mám kecat, šukali sme, no.“
„A furt žádnej orgasmus?“
„Ne.“
„Ty vole, by mě zajímalo, kerá děva vod nás ze třídy měla orgasmus.“
„Řekla bych, že žádná. Sme třída frigiďoušů.“
„Už mě to sere.“
„Kolik je hodin?“
„Za pět.“
„Abychom šly.“
„Ježiš, dyk sem si právě zapálila!“
„Dohulíš po cestě.“
„Na to nemám nervy.“
„Tak to típni.“
„Jéé, holky, poďte hodit pozdňák.“
„To zrovna, já si je šetřim na horší časy.“
„Ste blbý.“
„Ty seš blbá.“
„Poďte, ať nepřídem pozdě, nebo nás Korža sprcá.“

 

HODINA ANGLIČTINY

Korža vešla do třídy a usadila se za katedrou: „Tak, kdo se hlásí?“
„Nikdo,“ odpovíme sborově.
„No holky, neblbněte. Máte tady příšerný známky.“ Podívá se do fízlbuchu, a aniž by zvedla oči, vyvolává Lamu.
„No, pani profesorko, já byla minule. To nemá cenu.“
„Jo, ale za pět.“
„No vážně, pani profesorko, vona je volaná skoro každou hodinu.“
Lama, otočená do třídy, mává rukama: „Kecejte, holky, ukecejte jí.“
„Fakt to je nespravedlivý. Soužkoooooooooooo…!“
„Ne, Lamu budu zkoušet. Poď, Evčo.“
„Ne, já nejdu, fakt,“ vzpírá se Eva. Otočí se na mě: „Káčo, proboha, dělej něco, já jsem dutá jak bambus.“
„Pani profesorko, viděla jste včera ten film v televizi?“
„Neviděla, Kateřino. Evo, nástup.“
„To je škoda. Nechtěla byste, abysme vám ho vyprávěly?“
„Ne. Tak, Evo. History of the United States.“
Co má dělat. Jde k tabuli.
Ryvo leží znuděně na lavici. Sucho si maluje držku. Maruna se votočí: „Káčo, zaťukej.“
Ťuk, ťuk – ozve se třídou. Kořena nic. Ťukání se ozve znovu.
„Pani profesorko, někdo ťuká!“ Kořena furt nic. Do třetice všeho dobrýho: Ťuk, ťuk.
Aniž by se na mě podívala, Kořena polohlasně pronese jako obvykle: „Nech toho, Kateřino.“
Nuda. Sucho se na mě votočí: „Udělej KVAK.“ Zkřivim pusu a udělám KVAK. Ryvo zabučí. Sucho začne kdákat. Nejdřív potichu, ale pak náš zvěřinec, ke kterýmu se přidávají další a další hlasy, kdáká, bučí a štěká na plný pecky. Kořena sebou ani nehne. Jako by nás neslyšela.
„Vona je snad hluchá,“ kroutí hlavou Šušu. Pomalu nás to přestává bavit. Lama si jde sednout s další pětkou. Praští sešitem o lavici. „Já už se na to vyseru. Vy debilové si tady kejháte a mně nenapovíte ani hovno!“
„Máš se učit, ty jedna neinteligentní zabedněná krávo,“ pronese Ryvo a změří si Lamu pohrdavým pohledem.
„Tak další,“ agituje Kořena. „A tebe, Evo, příště zkoušim zase. No tak, děti, kdo se hlásí? Zase nikdo?“ diví se třídní. „Tak se rozpočítáme.“
„Ježiš ne, pani profesorko!“ vykřikne sborově třída. „Budeme si povídat. Nebo my vám zazpíváme.“
Nic nepomáhá. Rozpočítává se.
„Tak Monika.“
„Zase já?“ ohrazuje se Pařez. „To je nespravedlivý!“
„Já za to nemůžu,“ krčí Korža rameny, „si myslíš, že si to doma vypočítám tak, aby to vyšlo právě na tebe, a pak dělám, že to vyšlo?“
Šušu šprtá. Ryvo chrápe, nebo aspoň tak vypadá, a Sucho je daleko. Pohodlně se rozvalim v lavici, nohy si hodim na topení. V lavici mám pakloň taboše DRUM, tak si balim žvára. Celkem idylka. Kdyby bylo léto, tak si eště vyklopim vokno a čumim ven.
Ryvo se na mě zasněně podívá: „Ty bláho, ty si tam žiješ. Vypadáš sprgy. Akorát ti chybí ževa.“
„Tak mi ňákou sendni.“
Ryvo hledá ževu v penisu. Podá mi ji a já začnu přežvykovat, abych vypadala ještě víc sprgy. Lama, který už votrnulo, se na mě votočí: „Dáš mi facku?“
„Jo.“
„Díky.“
A pod lavicí pro ni ubalím pěkně tlustou voňavou cigaretu.
Šťouchnu do Šušu. „Zavoláš mi Rajv?“
Stalo se.
„Co chceš, ty krávo?“ osloví mě Ryvo přátelsky. „Nevidíš, že dávám pozor? Člověk tady poslouchá zkoušení a ty ho vytrhuješ.“
„Sorry, vole. Deš na vajglpauzu?“
„Jo.“
„Do šaten?“
„Ses posrala. To je daleko. Co děláš, vole, pudem na hajzl.“
„Tak fajn. Počkejte na mě.“
„Vem síry, Sidonka.“
Kořena dozkoušela a chystá se vykládat novou látku. Konečně se uvolíme otevřít exrsajzbuky a píšeme.
„So the President of the United States is elected every four years for the four-year´s term and can be elected…… Sidonová, kde máš ty nohy?“
Poslušně sundám nohy z topení a zasunu je Lamě pod prdel.
„Ty kurvo, dej si ty nohy do prdele!“
„To právě dělám.“
„Jo, ale do svý.“
„… the President has the right to veto legislation, in that case the bill can be passed…,“ píšeme, až se z nás kouří.
Sucho se vzepře jako první: „No, to už snad ne!“ Začínají se ozývat další hlasy: „Pani profesorko, to už stačí.“
„Mně upadne ruka.“
„Mně hlava.“
Korža kroutí hlavou. „No, holky, vy ste nějaký chabrusáci.“
Vejde Brabec s třídnicí a už ode dveří hlásí: „Martyš má blbou náladu.“
„A tasí?“
„Jo.“
„Co tasí?“
„Horkýho.“
„Kurva drát,“ uleví si Ryvo, „a já se učila Majakovskýho.“
„Vidiš, ty šprte, nemáš šrotit,“ zlomyslně se směje Maruna.
„Tak už, Jano, di,“ vzhlédne Kořena od třídnice. „Holky, vomluvňáky!“
Vstávám spolu s dalšími. „Šušu, drž mi palec.“
„To nepozná!“
„Jen aby.“
Procházím kolem Vesel. „Ses ulejvala, co, Sidonka?“
„Sem byla na smrt nemocná, blbečku.“
Ukazuju jí vomluvňák. „Sis podepsala sama, ne?“ šklebí se na mě Vesel.
„Cože? Zase menstruační potíže?“
„No, mně je vždycky hrozně špatně, pani profesorko,“ tvářím se zkroušeně. Kdyby, chudák, věděla, že jsem ráno prostě zamířila k tátovi a vytáhla ho z postele. Táta se na mě rozespale podíval a řekl: „To už zase deš za školu?“ „No, mně se tam dneska nechtělo.“ „A máma to ví?“ „Neví.“ Táta si povzdechl a šel postavit na kafe. Z kuchyně na mě zavolal: „Ale nemysli si, že ti to podepíšu!“ „Já si to podepíšu sama.“
Kořena se naoko rozčiluje: „Ale já jsem vám říkala, že vám takovýhle omluvenky už nebudu uznávat.“
Lama se rozzlobí: „No jo, ale co máme dělat? Kdyť ve škole bysme se třeba mohly zhroutit.“
„Vy určitě,“ usměje se Kořena a mně je jasný, že to projde.
„Jo, a taková Grauová,“ vloží se do hovoru Ryvo, „ta si může na gyndě trávit roky, že jo?“
„Dyk vona má strejčka gynekologa,“ přisadí si Sucho.
„A zatím sedí v Klementinu a šprtá na zkoušky.“
„Že vás huba nebolí,“ rozčilí se Kořena. „Vy ste prostě strašný. Ulejváte se, kouříte, no, Maruško, nekoukej se tak na mě. Na tobě mě ta cigareta obzvlášť štve.“
„Proč zrovna na mně?“
„Já ani nevim. Prostě na tobě nejvíc. Kdo tady vůbec všechno hulí?“ Otočí se do třídy: „Uři, máš tady cigarety?“
Uři vytáhne mildesortky. Kořena zaúpí: „Veselá!“
„Já dneska nemám.“
„Langmilerová!“
„Já mám dneska sparty, pani profesorko,“ a hrdě vytáhne balíček Spařen.
„Ježiši, neukazuj mi to!“ chytne se třídní za hlavu, „já to nesmim vidět!“ Pokračuje ve výslechu: „Maruško!“
„Mám sáfy.“
„Kateřino!“
„Já mám balený.“
„Fuj. Šustrová.“
„Já nekouřim.“
„Nepovídej.“
„No vážně! Holky, že nekouřim?!“
Souhlasně přizvukujeme.
Ryvo.“
„Mám.“
„Ježiši, Karlo, ty musíš říct NEMÁM.“
„Když já ale mám.“
„To je jedno. Musíš říct nemám a zejtra prostě nebudou.“
„No přece nechcete, abych lhala. Mám a zejtra nebudou.“
„Dobře,“ uklidní se Kořena. „Od zejtřka kontroluju tašky, jestli tam nemáte nějaký povzbudiče.“ Pak pohlédne na Ryvu: „Ty jsi tady celou hodinu ležela. Ukaž sešit. Viď, že tam nemáš nic napsanýho?“
„No dovolte, pani profesorko,“ a strčí jí pod nos zápis z hodiny.
„Ježiš, promiň, Karlo,“ omlouvá se třídní ironicky.
Ryvo blahosklonně mávne rukou. „To nic.“
Zvoní. Jdeme na cigáro.

 

PŘESTÁVKA

S cigaretou v rukávu a sirkama v kapse vycházíme ze třídy a míříme k pánskému záchodu. Na chodbě toká Liška s Plastikem, u dveří do III. D je také pár tokajících dvojiček.
„Pavle, hlídej,“ přikáže Sucho Málkovi, jednomu ze tří kluků, které máme ve třídě. Za dveřmi záchoda nás vítá kouřová clona a smrad.
„Ježiš, holky, která mi dáte cigáro?“ volá radostně Jaroušek. Vráťa, který vešel, aby udělal svou potřebu, rezignovaně vrtí hlavou: „To je strašný, sem se už člověk ani nemůže přijít vymočit.“
„Hele, co bysme dělaly, kdyby sem přišel třeba Kiš?“
„Rozeply bysme si poklopce a dělaly, jako že čůráme.“
„Hahaha… to by byla prdel.“
„Já bych nemohla, já mám sukni.“
„Tak by sis jí vyhrnula.“
„Kluci, stalo se vám už někdy, že vás tady ředitel načapal?“
„Jo. Jednou přišel. Ani se na nás nepodíval, prošel kolem nás a pak zase vodešel. Jako by nás neviděl.“
Zvenku se ozvalo ťukání. Škvírou vyhlídnul Pavel. „Holky, Kiš!“
„Ježiši!“ Všechny se jedna přes druhou rveme hned ke dveřím, hned k žlábkům. Propadly jsme naprosté panice. Jedna přes druhou ječíme, típeme cigarety a vzrušeně se chytáme za hlavy. Konečně jsme se všechny narvaly na jedinou kabinku a jedna druhé klademe dlaň na pusu, abychom se neprozradily. Někdo na nás klepe. „Holky, co blbnete, vylezte!“
„Není tady?“ ptáme se šeptem.
Vylézáme. Kluci si nás pobaveně prohlížejí. Ani je nenapadlo típnout.
„Kde je ten Kiš?“
„Vůbec tady nebyl.“
„No, a proč nám Pavel řikal: ,Bacha Kiš‘?“
„Ale von netvrdil, že de sem.“
„A kam šel?“
„No asi do ředitelny, ne?“
„Kurva, já se na to vyseru! A proto sem lezla na ten smradlavej hajzl…“

 
HODINA FYZIKY
Švába už sedí ve třídě.
„Pani profesorko, nezlobte se, my jsme byly za pani profesorkou…“
„Jo, je mi to jasný, byly jste kouřit. Sedněte si.“
Šíří se z nás pach nikotinu.
„Kdybyste si vod tý svý třídní vzaly jinej příklad než tu cigaretu. To si myslíte, že vám ta cigareta sluší, nebo co?“ povzdychne si Švába. „Tak, poďte k tabuli, Sidonová.“
„Kurva drát, já se na to vyseru,“ vzdychnu si a jdu k tabuli. Za chvíli jsem zpátky i s kulí.
U tabule se teď potí Margyta.
„No, Burešová, vzpomeňte si na ten vzoreček.“ Margyta si vzpomene, ale za chvíli už zase neví, jak dál.
„Ježiši, Burešová, vždyť v tom není už ani zblo fyziky, to je čistá matematika.“
„My sme humanitní,“ zahučí třída.
Švába se podívá znechuceně z okna. „To až za váma příde vaše dítě, abyste mu zkontrolovaly úkol z násobilky, tak řeknete: ,Jo, to já nemůžu, já byla humanitní‘?“ Obrátí se k Markétě. „Tak, kam převedeme to ,l‘?“
Margyta se soustředěně dívá na tabuli, a dokonce vypadá, jako by přemýšlela. Po delším uvažování konečně dojde k závěru: „Do čitatele.“
„No, to právě ne,“ vzdychá Švába.
„Ne!“ praští se Margyta dlaní do čela, jako by jí to došlo. „Vlastně do jmenovatele!“
„Jinou možnost už taky nemáte, Burešová.“
Konečně je dozkoušeno. „Tak, Sidonová, pojďte s tím referátem,“ velí znuděná fyzikářka a Lama a já se nadšeně zvedáme. Třída se odtrhne od svých knih, úkolů, piškvorek a dalších zábav a věnuje nám pozornost. Mají rozdané úkoly, na co se kdy ptát.
Stoupáme si před tabuli a zároveň dostáváme záchvat smíchu. Uklidníme se a začneme předčítat naše veledílo nazvané Cesta ke hvězdám. Když ale Lama dojde k větě V deseti letech dostal malý Konstantin Ciolkovskij spálu a následkem komplikací ohluchl, vybuchneme v nezadržitelný chechot. Snažíme se číst dál, ale další věty ještě zvyšují decibely řehotu, teď už nejen našeho, ale celé třídy. Nakonec se nám přeci jen podaří trhaně a zajíkavě překoktat: „Každou minutu svého života, kterou jsem prožíval s lidmi, jsem trpěl,“ povzdechl si později, „cítil jsem se mezi nimi izolovaný, ponížený, vyhnaný.“  Dostáváme se k dalšímu průkopníkovi vesmírných cest, k osudu Jurije Gagarina.
V přesně plánovaný okamžik zvedá Markéta ruku, aby položila svůj dotaz. Opře se rukama o lavici, nasadí přiblblý výraz a naivním tónem se začne ptát: „A hele, když byl ten Gagarin v tom…“ Dál se nedostane, jelikož se polovina třídy zřítí pod lavice smíchy. Po několika marných pokusech větu doříct, se jí to konečně podaří. Ptá se, zda žil normálním životem, když byl pořád ve hvězdném městečku.
„Gagarin,“ odpovídáme, „byl všestranný člověk mnoha zájmů. Plaval, lyžoval, ve volných chvílích hrál košíkovou, zpíval ve sboru a hrál si s dcerkou.“
Do vzduchu vylétne další ruka. Švábenská se tváří poněkud nepřátelsky, ale další otázce už nemůže zabránit. „Kolik vážila ta raketa?“
Zasvěceně pohlédneme do poznámek a udáme přesné číslo, kolik vážila raketa bez Gagarina a kolik vážila i s Gagarinem. Švábenská obrací oči v sloup. Ukončujeme své pojednání úvahou, zda ve vesmíru žijí lidé: „To je zatím ve hvězdách, ano, a tentokrát doslovně, ve hvězdách, ke kterým dlouhá tisíciletí lidé upírali zrak a modlili se k nim. My je dobýváme!“
Po našem referátu začíná výklad. Třída Švábu nevnímá. Korespondence je v plném proudu. Vzadu si polohlasně povídá Andrea s Regasem, Katzová čte pod lavicí zakázanou literaturu, Zvolánková se češe, Bláža si mačká beďary, Uři si čte Nezvala, Lama se maluje, Maruna si trhá vobočo, Vesel si něco vystřihuje, Malenická se šprtá bižuli, Ryvo žere, Sucho se nudí, Šušu mi povídá vo Pavlovi, Macek s Brabcem mi píšou dopis, Grauová píše úkol do džezvárny, Bambus zapisuje známky do třídního klasifikačního archu, Pablo s Víťou hrajou mastera minda. Blůďa se šprtá anglinu, Ašr píše dopis Ryvě, Eddy strnule sedí a přemýšlí o Marxovi, Hyba svačí, Ropovod s Ilonkou si povídají, Pařízková sliní tužku na voči, Tereza překládá něco z polštiny. Halka si češe dlouhý vlasy. Neumannová chybí, Saša se nehejbe. Přiby si povídá s Galašem, Daniela s Mikešem dávaj pozor, Hazlbaška někde vesluje.
„No, a tady už tušíte, že to bude přímka,“ povídá si Švába více méně pro sebe. „A teď se to budu snažit udělat poloviční.“
„Se snaž, ty krávo,“ slyšim za sebou Lamu.
Švába, aniž by se otočila od tabule, poznamená: „I bez vašich rad, Langmilerová.“
Lama ztvrdne. Ale nic se neděje, jedeme dál. Šušu do mě rejpne: „Hele, von ten Pavel na ten prezervativ v penále eště nepřišel.“
„Asi eště nevotevřel penál,“ soudí Vesel.
„Tak si mu řekneme, aby nám pučil gumu,“ napadá mě.
„My nemůžem, to by mu bylo hned jasný,“ správně podotýká Šušu.
„Řekni Blůdě.“
„Blůďo!“
„Co je?“
„Řekni si Pavlovi vo gumu, ale neřikej, že ji chceme my.“
„Co?“
„No.“
„Ste ňáký vadný?“
Ale rozkaz splní. Pavel otevře penis. Nenápadně ho pozorujeme. Vidí TO. A my vidíme jeho uši – rudý jak ruská vlajka. Rozhlídne se po třídě a jeho pohled utkví na naší lavici. Díváme se zarytě do sešitů, ale právě to nás prozradilo. Posílá nám zpátky prezervativ. „Něco ste si u mě, holky, zapomněly.“
Pro změnu rudneme my. Vesel a holky za náma se chechtaj.
A zase nuda. Macek nepíše a já nemám co dělat.
„Luďko, puč mi tu taštičku, co v ní nosíš psací náčiní.“
„Na co?“
„Potřebuju zmizík.“
„Já nemám, stejně píšeš číňanem.“
„To nevadí, tak já si z ní pučim něco jinýho.“
Šušu se na mě dívá stejně nechápavě jako Luďka. Už mám taštičku. Opatrně z ní v lavici vyndavám psací náčiní. „Šušu, ty máš vlohu, viď?“
„Ty menstruuješ?“
„Ale hovno, jenom mi ji puč.“
„Co s ní teda budeš dělat? Ahááá!“
Vyndá vlohu a společně ji vložíme do taštičky. „Díky, Blůďo.“
„Nemáš zač.“ Přebírá taštičku. „Co ste mi to tam… vy prasata!“ vyhodí vložku do vzduchu. Ta přistane u Hyby na lavici. (Jo, jenže Halka chybí, jak píšeš dříve…) „Fuj!“ Vloha letí dál. Viktor se otočí a zděšeně vyvalí bulvy. Pak si šáhne na hlavu a vrátí se k Mastrovi Mindovi. Prase Endrštová si položí vložku před sebe na lavici a napíše na ni červenou fixou: Kulturní vložka.

 


HODINA MATEMATIKY

„Na,“ podává mi Vesel žvejkačku. Začíná naše oblíbená hra. Která z nás pude tu ževu dřív vyplivnout. Rudý diblík, profesorka matematiky, už je ve třídě. Statečně obě přežvykujeme. Jen občas, když se na nás podívá, nasadíme sladký, nehybný úsměv. Za chvíli přece jen Kroupová zahlédne pohyb Vésinejch čelistí.
„Veselá, děte si odplivnout do koše.“
Propukám ve škodolibý smích. Spolu se mnou všichni, kdo naši hru znají. Nepřítomně se dívám před sebe, Kroupová zkouší. Je 4. února, tak je u tabule 4. v abecedě, což znamená, že se tam potí Burešová. Příklad o třech dělníkách mě tak akorát inspiroval k tomu, abych si do sešitu ony dělníky vyobrazila a udělala jim u pusy bubliny s nějakejma vtipnejma kecama. Jak tam tak sedim, zapomínám na nebezpečí, které hrozí, a to se mi taky nevyplatilo.
„Sidonová, děte si taky odplivnout.“
Vésa strouhá mrkvičku. Vyplivnu ževu a otočim se na Lamu. To sem neměla dělat.
„Sidonová, hned dostanete možnost povídat,“ culí se škodolibě Kroupice. Kurva fix, a už zase k tabuli. U tabule se ani nenamáhám nad příkladem přemejšlet, protože je jasný, že nevim, o co de.
„Sidonová, proč si to kazíte hned na začátku? Tohle je vaše první známka za tohle pololetí,“ kroutí hlavou Kroupice.
„Nojo, pani profesorko, vono se řiká, že první vyhrání z kapsy vyhání.“
Tato věta mi pak bude připomínána o půl roku později, kdy majíc v klasifikačním archu z matematiky známky 5, 5, 5, 4, 5, 3, dostanu čtyřku z matiky.
„Tak,“ uzavírá Kroupová zkoušení, „vyberte mi domácí sešity, říkala jsem, že je budu kontrolovat.“
Zvedá se několik rukou, aby se omluvily, že sešit zapomněly. Já sešit nevedu, proto se omlouvám, že mi ho bratříček rozstříhal. Kroupová vrtí nevěřícně hlavou. „Kolik je bratříčkovi?“
„Čtyři.“
Znovu zavrtí hlavou. „Minulej rok ti hodil Sýkora sešit z mostu nebo co, a tenhle rok zase bratříček. No, di si sednout.“ V rozrušení mi zapomněla vykat.
Za chvíli jsme už zabráni do nějaké složitý konstrukce. Kroupová přechází od lavice k lavici a rozdává rady. Zastavila se u Blůdi a radí jí, aby dělala všechno hezky postupně. Bohužel se ale přeřekne: „Musíte si to všechno podělat pěkně postupně.“ To má teda pravdu. Taky se o to všechny snažíme.
Do tvořivého ticha se ozve zezadu Andrejino hlasité: „Do prdele, furt to nevychází.“
Kroupová strne, ale nevěda, co by řekla, pokrčí rameny a utrousí ironickou poznámku: „No, když takhle mluvíte doma…“
Pak přejde dozadu k Markétě, která se shodou okolností matematikou nezaobírá. Luští kviz, který jí zaslala Ryva. Kroupová se zájmem pročítá otázky v testu. Kdo napsal Machara Čudru, kdo byl Vasilij Tjorkij, kdy žil Puškin, a chce obrátit list, aby se podívala na další, ale Markéta křečovitě drží dlaň na papíře. Roztřeseně se na Kroupovou usmívá. Nakonec podléhá nátlaku a profesorka obrací stránku. Zděšeně poulí oči na nápis: VY KURVY ZASRANÝ! Markéta bledne. Ryvo, aniž byla tázána, vyhrkne: „Pani profesorko, ale já nejsem nejsprostší ve třídě!“ Kroupová zlomeně odchází před katedru, kde začne rýsovat na tabuli dvě kružnice. S hlavou otočenou k tabuli informuje žáky: „A teď se podíváme, co tam ta koule dělá a jak takový styk vůbec vypadá.“
Pubertální třída se vděčně rozchechtá.

 

HODINA ZEMĚPISU

„Káčo, udělej debila.“
Dělám debila, třída se řeže, mě už bolí huba, ale pořád dementnim, kecám, šklebim se, plazim se za židlí a cpu si do pusy papíry. Maruna věší na nástěnku papír: KDYBY SI NĚKDO MYSLEL, ŽE VE IV. D JSOU DEMENTI, TAK AŤ SI TO NEMYSLÍ.
V tom řevu a zmatku jsem si ani nevšimla, že ve dveřích už stojí Šmídová. Stojí a unyle se usmívá. Podívá se na nástěnku a usměje se eště unylejc. Má na sobě zase nový šaty. Moc jí to sluší, ale to jí nepomůže. Je s ní nuda. Zkoušení proběhne v klidu. Meotar hučí. Začíná výklad, kterej není nikdo schopen sledovat.
„Spojené… státy... americké… mají velké… zásoby čeho? Nerostného bohatství…,“ povídá monotónním hlasem, jako by nás opravdu chtěla uspat. „A kde se těží ropa, no, Ryvolová?“
Ale Ryvo nevnímá, sladce spí.
Ryvo, vzbuď se!“ rejpne do ní Sucho.
„Ježiši, co je?“ zavrčí Ryvo. Pak si uvědomí, že je ve škole. „Co, já? No, já už du.“ Zvedá se a chce jít k tabuli.
„Ale ne, ty vole,“ supí Sucho.
„No, tak co je, do prdele?“ nasere se Ryvo.
„Kde se těží ropa,“ opakuje Šmídová svou otázku.
„Prosim?“
„Kde se těží ropa, ty hňupe,“ hučí Sucho.
„Jo, ropa… ropa… ta se těží, ta se těží…“
Šmídová se otočí na Přiby: „Přibylová?“
„V Mexickém zálivu.“
„Správně, sedněte si.“
„V Mexickym zálivu, to vim taky,“ povzdechne si rozespale Ryvo a zase spokojeně položí hlavu na lavici.
Ta nuda je nesnesitelná. Meotar pořád hučí.
Něco začne ve třídě smrdět.
„Cejtíš to?“
„Co?“
„Ten smrad.“
„Jakej?“
„Ty ho necejtíš?“
„Ne.“
„Ty si debil.“
„Debil si ty. Ale fakt, tady něco smrdí.“
A tak to de od lavice k lavici. Možná, že ve třídě opravdu nic nesmrdí, ale rozpoutali jsme davovou psychózu. Celá třída popotahuje nosem. Ozývají se první výkřiky:
„To je smrad!“
„To je plyn!“
„Ne, tady něco hoří!“
„…a z barevných kovů je to zinek, kobalt, měď…“
„Pani profesorko, tady něco smrdí!“
„A tyto kovy jsou uloženy kde? V Kordillierách…“
„To bude meotar.“
„…potom se také ve Spojených státech těží drahé kovy jako co? Procházko?“
„Kerej?“ Máme totiž ve třídě dva stejného jména.
„Vy.“
„Jo, ale tady něco smrdí.“
„Ackermannová, které drahé kovy?“
„Zlato. Pani profesorko, to bude asi ten meotar.“
„Ježiš, vono to vybuchne!“ zařve někdo.
„Masky!“
„…a zlato se těží hlavně kde? V Kalifornii…“
„Udusíme se tady a uhoříme!“
„…čím je ještě známá Kalifornie?“
„Měli bysme někoho vyslat do ředitelny, aby byl vyhlášenej poplach!“
„…pěstováním ovoce a hlavně?“
„No, pani profesorko, vy nemáte kouska citu!“
„Citrusových plodů. A přecházíme k těžbě černého uhlí, které je důležité pro které odvětví průmyslu?“
„Ježíš, já nechci umřít, eště sem si nic neužila!“
„Elektrárenství. A černé uhlí se těží hlavně ve střední části USA u měst?“
„Pani profesorko, dělejte něco!“
„U města Detroit, kde je také průmysl?“
„Vypněte meotar!“ zaječí někdo z plna hrdla.
Šmídová přejde k zásuvce. „Průmysl automobilový. A tato města se nacházejí v oblasti čeho?“ Vypne meotar.
„Velkých jezer!“ vydechne třída.
 

HODINA ČEŠTINY

Marcela se pohupuje na špičkách a zpívá: „Bosa nova, bosa nova…
„Káčo, deš taky na Starce?“
„Vy dete?“
„Že váháš. Řekni Lamě, ať ti taky koupí list.“
S tou modlitbičkou dojdeš vždycky nejdál…
Tak řeknu Lamě, aby mi koupila list.
„Polohu!“ zařve někdo.
„Ježiš, vona je čeština?“ zděsim se.
„Jo.“
„Polohu!“ zařvu taky.
„Jakou?“ otáže se hbitě Šušu.
„69,“ odpoví nás několik.
„Já bych si dala klasiku,“ povzdychne si Lama.
„Já žádnou.“
„Copak, copak, Sidon, nelíbí se ti sex?“
„Rozhodně ne.“
„Von furt eště klečí?“
„Jo.“
„Tak mu to řekni.“
„Bych si připadala jako dement.“
„No jo, ale takhle se orgasmu nedočkáš.“
„Děte do prdele.“
„Studijní polohu!“ křičí Ašr.
„Véso, di zaujmout studijní polohu.“
„No jo, dyk už du.“ A stojí tam dál.
„Hele, neblbni, bude nasranej.“
„Nebuď nervní.“
Vchází sám Velký Hoziš. Sjede Vésu pohledem, ale nepronese ani slovo. Vesel si provinile sedá.
Mlčíme. Hoziš taky. Čumí z vokna a mlčí. Po pěti minutách konečně nasraně promluví: „Tak, dívenky, kolikrát vám mám říkat, že jste výkladní skříní školy? Proto se podle toho musíte chovat.“
Dalších pět minut oboustranného mlčení. Rejpneme do Lamy: „Lamoušová, máš službu.“
„Ježíš,“ povstane a oznámí: „Stav chybějících se nezměnil.“
Hoznauer zapíše.
„Ty, Káčo, jaký sou Nerudnýho sbírky?“ rejpne do mě zezadu Maruna.
„No, Povídky malostranské…“
„Ty debile, to neni básnická sbírka!“
„Taky neříkám, že je to básnická sbírka,“ namítnu. „Jo, básnický sbírky, to je Hřbitovní kvítí, Písně kosmické, Prosté motivy, Balady a romance, Knihy veršů.
„A ta šestá?“
„Vono je jich šest?“
Votočíme se na Halku. „Haločka, jaký napsal Neruda sbírky?“
Halka se zamyslí. „No, to byly Prosté motivy, Zpěvy páteční, Kosmický písně, Balady a romance a Hřbitovní kvítí.
Maruna počítá na prstech: „To je furt jenom pět. Jaká je ta šestá, do prdele?“
Hoznauer se konečně odvrátil od svého oblíbeného okna: „Tak, dívenky, napíšeme si kulturní prověrku. Vezměte si papír.“
„Kurva, zase dostanu bajli,“ vzdychne za mnou Maruna.
„Netrhejte ze sešitu,“ řeknu si pro sebe.
„Zvláště ne z českého,“ doplní mě Šušu.
„Netrhejte ze sešitu,“ praví Hoziš, „zvláště ne z českého.“
Všichni svorně vytrhneme prostřední list z Českého jazyka.
„První otázka…“
„Kateřino, napovídej mi,“ zoufale fňuká Maruna.
„Kerej národní umělec umřel v poslední době?“
„Nevim, vole.“
„Natočte ke svým sousedům poněkud neslušně, aby vás to nesvádělo k opisování,“ hučí Hoziš.
„To bude trapas,“ vzdychá Lama.
„Tak, dívenky, první otázka. Všechny básnické sbírky Jana Nerudy.“
„Všechny?“ zaúpíme nesmyslně.
„Samozřejmě,“ tvrdě uzavře Hozna.
Otázky jsou už nadiktovány. Zvolánková si pro sebe něco bručí pod fousy, které nemá.
„Zvolánková, udělejte si křížek!“ nakazuje Hoznauer, který si jejího brumlání povšimnul.
„Ale já sem nic nedělala, pane profesore!“ ohrazuje se Slezská píseň.
„Nebudeme o tom diskutovat, udělejte si křížek.“
„Jo, Zvolánková, udělej si křížek,“ škodolibě se přidá třída.
Po několika minutách se Hozna rozhlídne po třídě. „Odložte pera a odevzdejte.“
Jest vykonáno.
„Připadám si jako kulturní ignorant a debil,“ pronese Šušu a vyjádří tím pocity nás všech.
Po chvíli, kterou nám dal Hoziš na odreagování, se vracíme k probírané látce. „Kdo nečetl Reportáž psanou na oprátce?“ je jeho první otázka. Zvedne se několik rukou. Zatváří se znechuceně: „Diktujte mi jména.“
„Pařízková.“
„Pařízková, prosim vás, co chcete z češtiny? NŠ mínus (Nikola Šuhaj), HB mínus (Havířská balada) – jak si to představujete?“
„Suchomelová.“
„To už snad nemyslíte vážně, Suchomelová. NŠ mínus, HB mínus, LK mínus (Lidé na křižovatce) a teď i RP mínus!“
„Prosím, pane profesore, já už jsem Nikolu Šuhaje přečetla.“
„No, ale co to ostatní?“
„Prosim, já to, pane profesore, dočtu.“
Hoziš se zase znechuceně otočí k oknu. „Co víte o Fučíkovi, Procházko?“ Když mluví na Viktora, vždy dá přízvuk na poslední slabiku, zatímco Edgarovi říká normálně. Aby se to nepletlo.
Viktor povstane: „Julius Fučík byl komunista.“
„A dál?“
„Byl redaktorem Rudýho práva a členem ilegálního výboru KSČ. Potom byl zatčen, vězněn a popravenej.“
„A co byste nám o něm řekl po přečtení Reportáže psané na oprátce?“
Viktor přešlapuje a očividně neví, co říct.
Procházko?“
Edgar se vztyčí v lavici. Čekáme, co zase řekne za sek. A dočkaly jsme se.
„Julius Fučík byl komunista,“ pronese Edgar neochvějně pevným hlasem.
„To už říkal Procházka. Sedněte si, prosim vás.“ Znuděně mávne rukou. Otevře knihu zabalenou v novinách a  přečte delší text. Prý vyšel před válkou. Je o tom, jak je chudý pracující člověk šťastnější než bohatý. „Vždyť i ta pradlena si u práce zpívá.“
„Ten Julda byl ale debil,“ pronese za mnou Maruna.
„Co bys vod něj čekala?“
„Náhodou, Voprať není tak špatná kniha,“ vloží se do toho Šušu.
„Nevim, to sem nečetla.“
„Tak, ty si, Sidonka, nečetla Voprať, jo? Že ses nepřihlásila.“
„Vim, vo co de.“
„Ale fakt to není blbý. Dá se to číst,“ agituje Šušu.
„Stejně to nepsal von.“
„Nojo, to se říká.“
Hoziš zatím vyzvídá, jaké jsou reakce třídy. Vyvolá i mne, abych mu sdělila, jak na mě článek zapůsobil. Koktám jako obvykle, takže ze sebe nevymáčknu skoro nic. Halka řekne něco na způsob, že se jí zdá divný, že by Julda napsal něco takovýho. Na to se Hozna zatvářil potěšeně: „A co vy, Procházko?“
„Mně se ten článek líbil,“ řekne Edgar hrdě.
„A proč se vám líbil?“
„Já mám Fučíka rád.“
„No, ale i když máte rád nějakého spisovatele, tak se vám nemusí líbit všechna jeho díla.“
„Já mám rád všechno, co napsal Fučík,“ stojí Edgar na svém.
Hoziš je evidentně znechucený a dává to najevo výrazem v obličeji. „Sedněte si, prosim vás. Ten článek vůbec nenapsal Fučík. Napsal ho Karel Čapek.“ Vítězně se podívá na Edgara: „Co tomu říkáte teď, Procházko?“
Nehne ani brvou. Kamenným pohledem probodává češtináře.

 

HODINA BIOLOGIE

„Já tam nepudu!“
„To teda pudeš, Helclová.“
„Nepudu, kurva, kdyť to vůbec neumim.“
„Seš svině.“
„To je fakt, byla si už napsaná na minulej tejden.“
„Já si kvůli vám nenechám dát sardel, vy kurvy.“
„Ses to měla naučit.“
„Kvůli vám se neposeru.“
Ode dveří letí Katzuš: „Vodpadá děják!“
„Huráá!“
„Bacha, už je tady Maštal!“
Maštal mává rukou na znamení, že už si můžeme sednout. Někteří z nás se ani neobtěžovali vstát.
„Tak, kdo je napsanej na dnešek?“ ptá se a bere do ruky papír s rozpisem zkoušení. „Hybášková.“
Hyba se zvedne: „Paní profesorko, já jsem myslela, že budete zkoušet ty, co měli být minulý týden, jelikož jste je ještě nevyzkoušela.“
„Jo, to máš pravdu. Tak Helclová.“
„Pani profesorko, já sem myslela, že budete zkoušet ty, co sou napsaný na dneska.“
Maštálková se zarazí. Neví, co dělat. Nakonec to vyřeší svým: „Hele, poď sem a nekecej!“
„Já nejdu.“
„Hele, nech si toho, jo?“
„Já to neumim.“
„Tak dostaneš pětku.“
„Ježiši…“
Maštálková je bezradná: „Kdo je tady z třídního výboru?“
Zvedne se pět rukou.
„Tak, koho mám zkoušet?“
Křičíme jedna přes druhou. Maštálková nerozumí ani slovo. „Nech si to!“ rozkřikne se na celou třídu. Zmlkneme. K tabuli jde nakonec Andrea Helclová.
Nudim se. Po kolenou vylezu z lavice a jdu navštívit Lamu. Právě ryje do lavice speciální nápis.
„Co píšeš, Lamoušová?“
„Bys chtěla vědět, viď?“
Podívám se. Stojí tam: MRDALI HADI. Lama se na mě hrdě podívá. Maruna mi dává k nosu nohy. Bránim se a vona se rozesměje. Maštálkovou nevidim, ale umim si představit to její gesto, mávnutí ruky do prázdna, když ji okřikuje: „Hele, nech si to!“
Nevzrušeně si povídáme dál. Lama mě najednou vzadu chytne za podprdu a udělá hlasité PLESK. Vzápětí se zase ozve: „Hele, nech si to!“
Plazim se dál k Suše a Ryvě, který spěj vzadu za lavicema. „Čau, děvy.“
„Čau, Káčo, vítáme tě u nás doma.“
Po celý zbytek hodiny se pak bavíme tím, že k obrázkům z Putěšestvyja přiděláváme vtipné kecy. Když už nás ani to nebaví, vyjdeme, či, lépe řečeno, vyplazíme se k někomu na návštěvu.

 

HODINA LATINY

Brožová si něco povídá u tabule s Uři, Šárkou, Terezou, Danielou a Markétou, zkrátka s těmi, co maturujou z latiny. Já se mezitím přesunuju k Ryvě, Suše a Katzuš na místo u okna, místo Margyty.
„Právě si tady vo tobě povídáme,“ vítá mě Ryvo.
„Co si povídáte?“
„Jak ses vožrala.“
„Kdy?“
„No, jak sme šly vod doktorky a jak sme si koupily tu flašu tesavely.“
„Jo, to bylo děsný!“ vzpomenu si.
„Náhodou to byla prdel, jak si zblila ten hajzl.“
„Co to bylo?“ ptá se Katzuš, která patří do druhý skupiny a s námi tuto zábavu neabsolvovala.
Sucho ochotně rozpráví: „No, prostě,“ protáhne poslední slabiku co nejdál je to možný, „jsme šly vod školní Kohlice a byly sme poslední. Tak sme si řekly, co takle zajít na pivko. Tak sme zašly na pivko. No, a pak, když jsme šly dál, tak nás napadlo koupit si nějaké vinko. Tak sme bájly tesavelu a celou sme ji po cestě vyžahly, no.“
„A Sidonka se poblila?“
„Jo, ale až ve škole.“
„Mně bylo tak blbě, děvy, vy si to neumíte představit. Sme přišly akorát na fyziku a já byla taková veselá. Všechno bylo v pohodě. Pak sem si sedla a furt to bylo dobrý. A najednou se mi udělalo blbě. Sem šťouchla do Šustryně a povídám jí, že je mi blbě. Vona na mě mrkla a říká: „Eště nejseš bílá, eště je to dobrý.“ Pak už končila hodina a já zase na Šušenu, že je mi blbě, a vona se na mě podívá a říká: „Už si bílá! Prosim tě, vydrž!“ Naštěstí zazvonilo a Šušu mě vedla na hajzl. Tak sem to tam vohodila.“
„Nejzajímavější na tom bylo, že celej hajzl byl rudě vohozenej, jenom v míse nebylo nic. Ta byla krásně bílá.“
„Ježiš, ale jak mi pak bylo eště blbě při anglině.“
„Si tam celou dobu ležela na lavici a spala.“
„A co Kořena?“
„Nic, ta mě nechala spát, protože jí Maruna s Šušu řekly, že mi je blbě, a šly vytřít ten hajzl.“
„A co si řekla, že je ti? Jako vod čeho, že ti je blbě?“
„Mám pocit, že sem kvákla něco jako, že držim dietu a sežrala sem zkaženou tatarku, nebo tak.“
„No, já myslim, že Kořeně to bylo jasný.“
„Jak by jí to mohlo bejt jasný?“
„No, jestli to nevíš, tak vona šla s holkama na ten záchod a tam to bylo jasný, že nejde vo tatarku, ale že to bylo červené vinko.“
„Kurva, to je trapas.“
„To už máš u prdele.“
„Hele, děvy, poďte hrát Kdo s kym.“
„To neznám,“ bučí Sucho.
„Ale znáš, ty demente, to je s těma papírkama.“
„Jo, jak se vohejbaj?“
„No.“
Řežeme se smíchy, když si předčítáme:

Pidlovoký Robert Redford
s našrocenou Kroupovou
probírali Poučení z krizových let
před okny rodné salaše
za svítání.
Přišel na ně Lenin a řekl:
Doufám, že máte na mysli svou třídní příslušnost?
Odpověděli: Kde jinde bysme to měli dělat, když ne tady.

Indivindi Edgar
s vypatlanou Těreškovovou
vyjídali popelnice
 za pět minut osum v metru.
Přišla na ně Helenka Vondráčková a řekla:
Vysolte bony.
Odpověděli: Kurva, už je tady zase.

Beďaroidní eser
s vyblitou Sněhurkou
souložili způsobem 69
za úsvitu v ředitelně na zemi.
Přišel na ně Pavka Korčagin a řekl:
Kdo mi to tu loupe perníček?
Odpověděli: Ale krk bys za to nedal, co?

Bavíme se tak, že nás zvonění vlastně nepříjemně vyruší. Balíme.

 

ŠATNY

Ozývají se výkřiky: „Hanko, kdy dodáš tu otázku z dějáku?“
„Co je na zejtřek z ániny?“
„Kurva, musim babičce pro uhlí.“
„Dete do Mobi?“
„Kdo mi pučí na cigára?“
„Galaš, nepučila bys mi z fondu deset kachlí?“
„Už tam dlužíš třicet. Až to vrátíš, tak ti zase pučim.“
„Hankooo…“
„Už sem řekla.“
„Ty si sketa. Děvy, kdo mi pučí deset kaček?“
„Spěchááám.“
„Kurva, kde mám ten šátek?“
Za neustálého řevu a zmatku postupujeme k šatně. Z šatny už zní zpěv. Všichni vyřvávají, tak vyřvávám taky: „Týden končí, lálálálá, týden končí, lálálálá, týden končí, víkend začínáááááááááááááááá!
Do toho někdo z plna plic vyje: „Volný den zítra mám, co já s ním udělám?
„Káčo, deš do Mobi?“
„Kurva, kde mám ty boty, vy svině, kam ste mi dali moje boty?“
Andrea se vlní a navlíká si kaboš: „Nománě, don´t you want me, baby…“
„Dej mi ho do ruky, dám si ho do huby…“
„Nománě, don´t you want me nááááu…“
„Kurva, počkejte na mě, vy svině!“
„Ten kartáček na zuby.“
„Nemůžu, du babičce pro uhlí.“
„Pučte mi prachy na kafe.“
„Čeká na tebe Bidlo?“
„Hergot, tak kde sou ty boty?“
Nečeká. Láska je daleká,“ notuje si Andrea.
„Podívej se do céčka, třeba je tam najdeš.“
„Zasraný céčáci!“
„Tak, kdo mi pučí?“
„Vyser se na babičku a poď do Mobi.“
„To fakt nemůžu.“
„…Jáááááu, nešlap mi na ruku.“
„Kdo si pověsil kaboš na můj hák?“
„Co mi házíš po zemi s kabátem?“
„Nemáš si tu šubu věšet na moje místo.“
„Ježiši, poďte, a já spěchám.“
„Co děláš v voskresenju?“
„Nevim, kurva, co to je?“
„Co?“
„Rozpárala se mi bundoška.“
„To u tebe nikoho nepřekvapí.“
„Našla si ty boty?“
„Jo, byly vedle v šatně u céčáků.“
„Zmrdat ty hajzly…“
„Ale fuuuuj…“
Týden končí…“ ozve se osamělý výkřik.
Děvy vycházejí ze školy. Některé z nich míří k Moby Dicku, jiné domů, na rande, učit se, na hory, na chály, a tak dále, podle libosti.

TEČKA.
jaro 1983

 

 

 

 

 

 

 

 

                                              

                                              

 

 

 

 

 

Žádné komentáře:

Okomentovat