Hrdina naší doby - napsal Šimon Pravda

DE
Ani bych se nedivil, kdyby mě můj táta hned po narození posadil na kolo a donutil z porodního sálu odjet. On totiž „býval" (teda on si pořád myslí, že je) závodním závodníkem, a to snad ve všem, v čem se dá závodit. V běžkování, lyžování, plavání, v atletice, na bruslích, ale hlavně byl a stále je vášnivým cyklistou. A tak se mi nedivte, že všichni hrdinové v naší rodině byli převážně sportovci.
S tátou jsem vysedával u televize dlouhé víkendy snad při každé sportovní události. Ale tou největší sportovní slavností roku vždycky byla Tour de France. Nejtěžší výzva každého cyklisty, který chce pokořit a posunout stávající lidské hranice. Jednadvacetidenní etapový závod, hodný jenom těch nejsilnějších.
Z naší strany však nešlo o žádné tupé civění do bedny. My jsme tím závodem vždycky tři týdny žili! 

Byl nastolen tvrdý řád spolu se sportovním jídelníčkem. Každý den jsme brzy ráno vstávali, abychom se řádně připravili na nadcházející těžkou etapu.

Za úsvitu jsme nasedli na kola a půl dne jsme šlapali dlouhé hodiny a závodili právě tak, jako pak odpoledne šlapali a závodili v televizi moji hrdinové. Před dvanáctou jsme se rychle vrátili, abychom se nachystali a nezmeškali napínavý start další etapy. Jako legendární Eddy Merx, který vyhrál všechny trikoty v jedné Tour, jsem brázdil Středočeským krajem se svými bratry bratry a s tátou.
Kryštof, můj mladší brácha, byl vždycky Markem Cavendishem, nejlepším spurterem, který v každé sprinterské etapě protnul cílovou čáru na prvním místě. Proto jsem si musel dávat na Kryštofa bedlivý pozor, aby mi to v cíli taky nenandal. Musel jsem mu vždycky uprostřed každé etapy „naší Tour" nečekaně a zákeřně nastoupit, abych ho pořádně ještě před cílem zničil.
Naopak můj starší brácha Matěj si vybral toho největšího velikána, Lence Armstronga, na kterého nikdo z nás neměl a k němuž jsme všichni vzhlíželi. Neuvěřitelný Armstrong sedmkrát za sebou obhájil žlutý trikot, přestože měl za sebou tvrdý životní boj s rakovinou. Nejenže se dokázal vyléčit a opět rozšlapat pedály, ale hlavně vystoupat na královský trůn cyklistů. Ne jednou. Ale tolikrát, že to nedokázal nikdo jiný. Byl prostě nezlomný, neporazitelný. Byl hrdinou, kterého nemohl nikdo zastavit. Dával naději všem rakovinou postiženým, dětem, dospělým, starým, mužům, ženám. Založil mezinárodně uznávaný nadační fond.
Jenže našemu obdivování nebylo souzeno dlouhé trvání. Sláva našeho hrdiny skončila. Armstrong padnul před celým světem do věčného zatracení a zahanbení. Z našeho milovaného hrdiny se stal podlý podvodník, který po celou dobu fixloval. Byly mu odebrány jeho tituly a všechna prvenství. Všechny sponzorské společnosti, se kterými spolupracoval a kterým vydělával peníze svým jménem, ho obžalovaly jako zrádce.
Náš hrdina byl po celou dobu bezesporu spíše padouchem než rytířem na bílém kole, ale nebuďme naivní... Není jediným podvodníkem a už vůbec ne jediným viníkem. Lence, společně i s jeho sportem, se stal obětí naší doby, která po něm žádala víc, než bylo v jeho lidských silách. Nestačili nám obyčejní cyklisté, chtěli jsme polobohy a jejich božské výkony, abychom k nim mohli vzhlížet. Chtěli jsme a stále chceme neskutečné příběhy, které by nás inspirovaly a hnaly vpřed. Toužíme po vzorech, které by nám pomohly přenést se přes nejtěžší chvíle našeho života a posadily nás zpátky na vrchol. Chceme věřit, že i nemožné je možné.
A tak mému zklamanému staršímu bráchovi "Matějovi-Lencovi" byla také odebrána všechna dosavadní prvenství a připadla mně a Kryštofovi. Jenomže žádné potěšení jsme z toho neměli. A i když Matěj už dávno dospěl, myslím, že jméno toho hrdiny, který nás provázel celé dětství, nosíme tak trochu pořád v srdci dál.

Žádné komentáře:

Okomentovat