Hoznauer na čekané - napsala Dana Emingerová

 21. září 2017 mu bylo osmaosmdesát a ohníčky v očích mu pořád planou. V mých vzpomínkách stále zůstává tím charismatickým, osvíceným kantorem, který nás během studia na konci 70. let seznamoval i se zakázanými autory a zadával nám desítky slohových úvah na nejrůznější kontroverzní témata.
Před několika lety dostal slohový úkol i on. Bylo to během maturitního srazu, kde mu bývalý žák Josef Šťastný řekl: „Pane profesore, napište o stáří.“ Výsledkem je kniha Stařec na čekané, kterou si často beru do ruky a hltám ji jedním dechem.
„Máte-li starý automobil, tak čekáte, kdy se něco porouchá a také kdy přestane jezdit úplně. A stejně je na tom člověk,“ vysvětluje autor. „Také se jednotlivé součástky v organismu opotřebují, neduhy přicházejí jeden za druhým a nakonec... je konec. Takže stařec je pořád na čekané... když čeká na to, co se stane.“
Díky němu jsem si uvědomila, že „na čekané“ jsme svým způsobem všichni už teď... případně jednou, když všechno dobře dopadne, určitě budeme. Hoznauer k tomu říká: „Sám jsem neměl rád nerudné starce. I mně kdysi vadil pach staroby linoucí se z příbytků starých lidí, jejich upovídanost, vyzáblé údy, zanedbaný oděv... Když hrozilo, že by mě to mohlo potkat, věděl jsem, že musím nějak zásadně zareagovat.“
A tak vznikly básničky a humorné i dojemné vyprávění o stáří dvojího druhu. O stáří mysli a těla. O stáří duševním a fyzickém, přičemž první lze ošálit, druhému zabránit nejde. V případě Miloše Hoznauera stále pobývá v pomalu chátrající tělesné slupce duch statečného kantora, který ovlivnil stovky studentů a nebál se jich zastat ani v dobách totality. Sama si pamatuji, jak jednou měl přijít na hospitaci do naší třídy jakýsi potentát ze Sovětského svazu. Češtinář si najednou uvědomil, že zapomněl vyřídit něco v kabinetě. Odběhl se slovy: „Kdyby dorazili, vyřiďte, že mám urgentní telefonát z Moskvy.“
Své profesi věnoval svou první opravdu úspěšnou knížku Cesta do hlubin kantorovy duše. Na jejích stránkách líčí, proč se stal kantorem a jak se měnilo školství během jeho čtyřicetiletého působení. Jak se bortily ideály v padesátých letech, jak přišly naděje let šedesátých a nakonec pro něj zákaz publikování i výuky na vysoké škole po sovětské okupaci. I když normalizace přerušila jeho zářnou kantorskou kariéru, jeho vyprávění vůbec není černobílé.
„V listopadu 1989 však Zdenek Mikyška špatně odhadl situaci,“ líčí Hoznauer. „Když jsem stal na gymnáziu předsedou Občanského fóra, řekl mi: 'Už tě nebudu chránit.' Odpověděl jsem mu: 'Už nemusíš, Zdenku. Teď budu chránit já tebe.“ I kvůli němu jsem odmítl stát se novým porevolučním ředitelem. Nechtěl jsem být jeho nadřízeným. On však svou degradaci na řadového kantora přijal s noblesou. A když měl v jídelně dozor, studenti ho dále oslovovali: pane řediteli.“
Vloni Miloš Hoznauer napsal další knihu Lodní kufr. Sál při autogramiádě zaplnily desítky jeho bývalých studentů. Mezi nimi celebrity jako herečka Táňa Medvecká, básník Jiří Rufl. Jeho žákyní byla i moderátorka Lucie Výborná. Ti všichni tvrdí, že je k profesi nasměroval právě jejich češtinář.
 

Žádné komentáře:

Okomentovat