Druhé pololetí třeťáku 1982 - napsala Kateřina Sidonová

Kašlu na učení, na vysvědčení byla spousta trojek, máma zuří. Že prej budu mejt nádobí v Koruně, když neudělám maturitu.
Koruna je bufet, kam chodíme na jahodovej koktejl. Točí ho tam taková umaštěná paní. Navrhnu, že na podzim půjdu zkusit státnici z angličtiny, a když ji udělám, dá mi celej čtvrťák s tou Korunou pokoj.
8. března na MDŽ jsem se konečně nechala připravit o panenství. Všechno proběhlo na S. posteli pod obrazem Leonida Brežněva hrozně rychle.
Líně se odvíjející páska na kotoučáku nám při tom opakovala: „Don´t eat the yellow snow“. Ne, že bych se pak cítila nějak jinak. Byla jsem zklamaná, že kromě mírné bolesti necítím vůbec nic. Potom jsem jela normálně metrem domů.
Jako z Hemingwaye to prostě nebylo.
Na branném kurzu se na nás vytahoval češtinář: „Teď se podívejte, jak hází pán tvorstva, děvčata.“ Ale Inženýr Galaš (tak říkáme jedný holce z naší třídy) ho tím krikeťákem s přehledem přehodila. Další den nám přikázal, abychom si vymyslely nějaký zranění a podle toho si poskytly první pomoc. Když se celé omotáme do obvazů a vyztužíme dlahama, pohodlně se opře o strom a dá si ruce za hlavu. „Tak a teď čekáme, až přijede sanitka a převeze vás do nemocnice.“ A tak tam ležíme jako bílý sádrový sochy, dokud není čas na oběd. To máme za ten krikeťák.
 
Naše máma se vdávala. Na Vyšehradě. Pořídili si s P. malou jezevčici Áju. P. je na ni hrozně přísnej a když udělá doma loužičku, tak ji chytne za kůži na hřbetě, děsně na ni řve a hodí ji do koupelny. Zavře dveře.
My ženský ani nedutáme, protože z P. jde v takový chvíli hrůza. Jen co ale zapadne do pokoje, jedna po druhý se trousíme do koupelny, hladíme Ájinku po hlavě a říkáme jí, jakej je to blbec a surovec, ten její pán. Jinak je P. docela fajn. Má prima zelenou košili, kterou nosim do školy, když o tom neví. Třídní mi  ale řekla, že ji už na mně nechce vidět. Leda bych se přihlásila na vojenskou školu.
Jinak nosim obarvenou širokou spodničku opásanou dlouhym šátkem s třásněma. A dokážu si dát nohu za krk. Doma často stojím na hlavě, nohama opřená o zeď. Pokojem burácejí Orffovy Catulli Carmina.
 
Marcela, Markéta a Brabec zpívaj trojhlasně Beatles, ale mě nechtěj, že prej všechny vždycky přeřvu. Já řvu ráda. Nejradši něco od Mahalie Jackson. Třeba: „Joshua fit the battle of Jericho and the walls came tumblin´down.“
 
V létě jsem měla jet se S. konečně do těch Domažlic, máma mi to i dovolila. Ale on se mi celej červenec neozval. Tak jsem mu napsala dopis. Že se s ním rozcházím. Hrozně jsem u toho brečela.
A jela jsem s holkama ze školy znovu na brigádu na Šumavu, čistit les a příšerně chlastat a dělat si legraci ze skautů, co tábořili blízko naší ubikace. Pozvali nás na besední oheň a my jim do něj házely vajgly a oni zase vyhodili nás. Tak jsme pak na ně od hospody křičely, co jim všechno ještě do toho besedního ohně naházíme. Nejvíc se nám líbila představa, že jim tam naházíme vložky. 
 
Začala jsem kouřit. Naučila jsem se to na amerikách značka Peer, tak zvaných Pírkách.
Taky se pokouším po vzoru jedný spolužačky zvracet, když se přežeru.
Ale pak jsem si řekla, že budu radši tlustá, než si furt strkat prst do krku.
Radši držím hladovky. Ale kouřim a piju kafe. A po několika dnech se začnu cítit hrozně oduševněle a úžasně svobodně. Píšu na starém psacím stroji po babičce. Dala jsem mu jméno Polykarpos. Recenze na Sillitoea po vzoru F. X. Šaldy. Aspoň jsem si myslela. Hlubokomyslné eseje o Gorkém. Připadám si jako mistr světa, i když se stydim dát to někomu přečíst. Jen ta hlava mě bolí jak střep z  cigaret.
Kouřím teď kubánský Partagasky. Jsou ukrutně silný, krásně voněj a málo stojej. Ligeros jsou ještě levnější, ale hůř k sehnání. Jsou jen za čtyři koruny jako Startky. A mají sladkej papír.
 
Díkybohu jsem udělala tu státnici.
 
Kamarádku Veroniku nevzali na psychologii a tak pracovala v knihovně. Pořád si mi stěžovala, jak ji v práci prudí nějakej debil. Jak furt někde stojí jak pařez a čumí. Představovala jsem si, že je to mentálně postiženej člověk, jak ho popisovala. Tak mě překvapilo, když mi jednou řekla, že by se se mnou rád seznámil.
„Myslíš jako ten váš mongoloid?“ divila jsem se. Ukázalo se, že je to hezkej černovlasej kluk. Pozvala jsem ho na oslavu svejch osmnáctejch narozenin a chvíli to vypadalo, že tam místo mě sbalí naši třídní krasavici Hanku. Ale ona neměla zájem.
S M. jsem měla pocit, že mám konečně opravdu dospělou známost, protože za mnou přišel vždycky, jen když se mu chtělo. Na koncerty a do divadla bral jiný holky, ale to jsem nevěděla. Dlouho do noci jsme diskutovali  o knihách a o filmech, zkrátka o intelektuálních věcech. Začala jsem dělat koláže a malovat. Řekl mi, že nesmíme poslouchat svoje rodiče, protože jsou zkostnatělí a že my jsme chytřejší než oni. Hrozně jsem se kvůli tomu chytla s mámou. Napsala mi dopis, že moji přátelé jsou nafoukaný a nelíběj se jí. Tak jsem si opatřila spirálku a vařila jsem jim kafe u sebe v pokoji. Plánovala jsem si, že si časem opatřím i malej jednovařič a budu nezávislá. 
 
Četla jsem Vančuru, Čapka, ale taky Philipa Rotha, Styrona,  Nabokova a Puškina a Turgeněva, a kdo nečetl Bulgakova, byl idiot. Ferlinghettiho a Ginsberga jsem přeskakovala po celých odstavcích. Stejně jsem jim vůbec nerozuměla.
Zato jsem několikrát po sobě prožívala Tuláka po hvězdách.
Je už veřejně známo, že spolužačka Ryvo jednou nepřišla do školy, protože se zamilovala do Raskolnikova a zůstala s ním dva dny v posteli. V hodinách češtiny jsme si nahlas předčítali Muzikantskou Lidušku a nikdo jsme nechápal proč.
 
Jelikož jsme měly málo peněz, nechávaly jsme se s holkama zvát na víno nebo na panáky od postarších pánů a dovolovaly jsme jim, aby nám pod stolem sahali na kolena. Jakmile jsme ale měly dost, zvedly jsme se, že už musíme domů. Kupodivu nám za to nikdy žádnej z těch chlapů nerozbil hubu. Zato nám jeden ukazoval v podchodu metra na Václaváku pinďoura. Myslel, že nás na něj naláká k sobě do bytu.
 
Četla jsem v angličtině My, děti ze stanice ZOO a ukrutně jsem si přála poznat jaký to je, něčím se sjet. Nejvíc ze všeho jsem chtěla kouřit trávu.
Pro M. jsem přeložila úryvek z Carlose Castanedy, Učení Dona Juana. Pak chtěl, abych mu ještě přeložila něco o Captainu Beefheartovi, ale ten mě nebavil, takže se nedočkal. Ostatně uměl anglicky dost dobře sám. A taky mě na jednom mejdanu nutil zpívat Holky z naší školky Před všema svejma známejma mě totálně ztrapnil a ještě se u toho skvěle bavil.
 
10. listopadu 1982 zemřel Leonid Brežněv.
 
Nobelovu cenu za literaturu dostal Gabriel García Márquez.
 
A kolem Vánoc nám táta oznámil, že se bude muset opravdu vystěhovat. Že už sehnal peníze, aby se vyplatil. Nejenom, že ho vyštvali, ale on těm sviním bolševickejm ještě musel zaplatit školy.

Žádné komentáře:

Okomentovat