24. října 2017

Dopis mému tělu - napsala Jitka Sova

Moje milované tělo, cítím se vůči Tobě provinile za to, jak jsem se k Tobě chovala a Tebe zneužívala.
To proto, abych nic necítila a chovala se jako správná, hodná a poslušná holčička, tak, jak to chce moje maminka, protože kdybych se nechovala správně, tak to ona by mě přestala mít ráda, aspoň tak mi to ona říkala.
A kdyby mě moje maminka přestala mít ráda, to bych nepřežila. Alespoň tak jsem tomu uvěřila jako malá holčička. A tak jsem se kdysi strašně dávno, ještě jako úplně malá holka, rozhodla, že na mně a na mých pocitech nezáleží, že záleží jenom na pocitech mojí maminky. Tatínek měl oči jenom pro ni, na ní záleželo, na mně ne.
Cítila jsem se tak osaměle, odmítnutě, opuštěně!

Nikdo se mě nedotýkal, nepochoval mě, neobjímal mě - to by bylo rozmazlování. A maminka se tak zlobila, když jsem plakala. A určitě jsem nesměla dát najevo, že se zlobím já, to bylo úplně špatně.
Se mnou bylo všechno špatně, byla jsem špatná a zlá holčička.
I pod stromečkem o Vánocích, to mi byly tři roky, na který jsem se s maminkou moc těšila a ona si o tom se mnou hodně povídala, byly od Ježíška dárky jenom pro maminku a pro tatínka, pro mě ne, já jsem byla ta nejšpatnější holčička na světě. Tak jsem tomu uvěřila a tohle strašlivé přesvědčení jsem uložila někam hluboko hluboko, že jsem si ho sama neuvědomovala. O to víc mě ovládalo.
Žila jsem uprostřed africké buše jenom já, maminka a tatínek. Přes den jsem byla jenom s maminkou, tatínek byl v práci. Odpoledne přišel tatínek, někdy se zlobil, že jsem zlobila maminku, někdy ne. Většinou si mě ale vůbec nevšímal, jako bych nebyla.
A pak přišlo to nejhorší, oba odešli a mě samotnou v tom domě zamkli.
Měla jsem vždy jedinou povinnost - jít do ledničky a všechno tam sníst. To jsem dělala ráda - byla tam spousta dobrot, hlavně sladkých, velký kopec zmrzliny a šlehačky, ach! Vždycky jsem to všechno hezky snědla, do posledního drobečku, to mě ráno za to maminka pochválí a třeba, když budu takhle hodná, mě příště vezme s sebou.
Takhle to bylo od mých dvou do mých čtyř let.
V mých čtyřech jsme si do Afriky přivezli mého dvou a půl letého bráchu, který zůstal na svém půl roce doma v Čechách u babičky a dědečka. To jsem tu porci za nás dva většinou snědla sama, když naši večer odešli a dali mi ho na starost.
Brácha chtěl spinkat, nic nechtěl jíst. On nic papat, aby ho měli rádi, nepotřeboval.
A tak jsem to všechno snědla za nás za oba, to aby ráno maminka měla radost a pochválila nás. Občas mě z toho sice bolelo bříško, ale to já už jsem věděla, že moje pocity nikoho nezajímají, tak proč by měly zajímat mě a proč bych jim měla věnovat jakoukoliv pozornost?
A tak jsem se naučila, mé milované tělo, si sebe sama a svých pocitů nevšímat.
Tebe si nevšímat.