11. října 2017

Deník - napsala Monika MacDonagh-Pajerová

14. března 1980, pátek
Mám na základce v Kladské* samé jedničky a dvojky jen čtyři, takže bych teoreticky nemusela dělat zkoušky na gymnázium. Kdyby mě tam ovšem chtěli přijmout. Už trochu vím, jak se asi cítí děti Němcovy a Tominovy a Karáskovy, na gympl nemůžou ani pomyslet.
Soudružka učitelka na Stáňu Karáskovou onehdy přede všemi rodiči na třídní schůzce: „Paní Karásková, já nevím, co s tou vaší Adélou dělat. Je úúúplně nezvladatelná. Podívám se na ni a vidím – ta holka už si zase myslí to svoje!“
Na to se Stáňa překvapivě vzchopila: „A to si má, paní učitelko, myslet to VAŠE?“
Zlatá Stáňa.
21. března 1980, pátek
Zkoušky na gymnázium bych vzhledem ke známkám dělat neměla, ale kvůli mně vymysleli, že budu muset. Reálné je tedy, že mě vzít nechtějí.
„Záleží to na řediteli té školy, a z té vaší rodiny nebude jednoduché dostat se na gymnázium, to víš…“ řekl mi důvěrně pan učitel Bošek. Ví snad něco, co já nevím? Vůbec netuším, co bych jinak dělala.
Zahradnici jako Margot Němcová,** ta nejchytřejší z nás?
Nebo co vlastně dělá Nika,*** když studovat nesmí? Proč se jí bojím zeptat? Protože si myslím, že mě se to netýká? Jenom proto, že jsem vyhlášený šprt?
5. dubna 1980, pátek
Sama sobě nerozumím. Od chvíle, kdy jsem konečně pochopila, že studovat možná opravdu NEBUDU, jako by se všechny moje myšlenky a přání vymkly z navyklé cesty.
Učit se, vědět víc, být dobrá nebo ještě lepší, to byla donedávna pohodlná, vyježděná cesta. Ne že bych se tím vždycky řídila, ale aspoň jsem věděla, co se po mně chce. Najednou nejistota, zmatek.
Vím, že to není správné, ale celé dny a noci sním o někom, kdo mě zachrání. Nemá konkrétní podobu, ostatně docházím k názoru, že všechny moje „lásky“ a „přátelství“ vlastně nebyly city k té či oné osobě (Emil v Janově, Petr v Kladské), ale vztah ke snu, který jsem si sama vytvořila. Je mi z toho divně, nerozumím tomu.
Navíc, proč by mi měl někdo pomáhat? Proč bych na to zklamání nemohla být sama jako tolik jiných?

Podvědomě se do těch kolejí vzorné studentky stejně vracím, protože zatím neumím nic jiného. Nechcete mě na gymnázium? Začala jsem tedy chodit na tajné kurzy angličtiny pro lidi z Charty 77.**** Připravuje to skvěle, zajímavě, s pomocí kanadské ambasády Jana Převratská. Je milá a má ještě tlustší brýle než já. To potěší! Ale brzy zase problém – Jana má zažádáno o vystěhování a bude chtít bohužel co nejdřív odjet do Kanady. Chápu, že musím makat rychle. (Asi jsem se v mezičase přece jen v Kladské a sama leccos naučila, Jana mi naznačila, že bych ten kurz mohla vést po ní.)
Náplast na pošramocené sebevědomí? Na střední školu se nedostanu, ale učit dospělé anglicky a německy, to zvládnu?*****
Do angličtiny chodí taky dvojčata Honza a Štěpán Brožkovi, milí a hezcí kluci. Zdají se mi chytří, ale jsou někde v učení, kvůli svému tátovi. Ó ta hrůza, jenom pomyslet.
Učeň. Učenka? Asi učnice, to je vyhlídka!
„Studovat? Ne, to tedy my nemůžeme,“ smáli se, jako by to bylo nějak legrační. A pro mě je to největší drama.
Zajímavé je, že i sama sobě poslední dobou připadám nějak hloupější než dřív. A ošklivá, tak je to asi stejně všechno jedno. (Taky mě vždycky překvapí, když roztomilý Kuba je najednou sprostý a zuřivě nadává. Proč to dělá?) Budu to dělat taky, až budu nepřijatelná do všech středních škol v Československu?
17. května 1980, sobota
Naše německá škola v Kladské má družbu neboli Freundschaft se školou v Lipsku, a tak u nás pobývala celý týden jakási východoněmecká Bettina. Na povrchu milá a zdvořilá, ovšem její zájmy jednoduché – kluci, chlast, cigára. To je stejně stará nebo mladá jako já! V Praze byla spokojená – pořád hledala diskotéky a hospody, na chalupě v Beneticích byla z Vysočiny a klidu upřímně zoufalá.
Nejhorší ale bylo, že se o všem bála mluvit. Za celou dobu se mi nepodařilo zjistit, jestli vůbec ví, že opravdu existuje západní Německo? Dívá se na západoněmeckou televizi, poslouchá rakouský rozhlas jako já? Němčina je její rodný jazyk, ale ví něco vůbec?
Se mnou ovšem taky puberta lomcuje, nemám co říkat. Vím dobře, že nijak úžasná nejsem, aspoň sobě tady do deníčku si to přiznám. Musela jsem se smát, když jsem včera slyšela říkat tátu: „Olino, jestli tu pionýrku německou tady někdo zbouchne, tak jsme v háji. To by nám ještě scházelo! Řeknu ti, ještě štěstí, že náš Moňous…“
Takže děsná Bettina mi doma vylepšila kádrový profil!


--------------------------------------------------------------------------------------------

* ZDŠ Kladská na Vinohradech, německá jazyková škola, nasměrovala mě i na ruštinu a angličtinu. Oslavili jsme letos 111. výročí jejího založení.
** Markéta Němcová, zvaná Margot, nejstarší dcera Dany a Jiřího, pracovala jako zahradnice. Vedla širokou domácnost, když rodiče byli ve vězení. Mohla vystudovat PF UK až po revoluci. Moje kolegyně na ministerstvu zahraničních věcí, velvyslankyně v Polsku a v Albánii, kde náhle, nečekaně zemřela.
*** Veronika Němcová, zvaná Nika, sestra Jakuba, Markéty, Pavly, Jany, Ondřeje a Davida.  Němcovi měli sedm dětí, což mě fascinovalo.
**** Anglické kurzy začala kanadská ambasáda organizovat původně pro signatáře Charty 77, u nichž bylo jasné, že se budou muset vystěhovat. Rychle se rozšiřovaly a StB dováděly k nepříčetnosti. Připadalo mi to nelogické, vždyť ty lidi stejně chtěli násilně dostat z Československa, tak proč je nenechat učit se angličtinu nebo němčinu?
***** Skutečně jsem po vystěhování Jany Převratské jeden kurz převzala a byla jsem hrdou paní učitelkou. Na StB moje nadání neocenili, zavedli na mě v 16 letech první (signální!) svazek „Monika“ a jednoho dne si pro mě přijeli rovnou na gymnázium. Zachránila mě zástupkyně ředitele Dana Martínková, manželka člena ÚV KSČ Martínka. Měla mě ráda, a hlavně – vyhrávala jsem jí soutěže v ruském jazyce, např. Puškinův památník.

Žádné komentáře:

Okomentovat