Čtvrtý den - napsala Lenka Čábelová Klášterková

Anna si ve čtvrtek ráno dala obzvlášť záležet. Ze skříně vytáhla bílou halenku s nabíráním kolem výstřihu, kterou si ušila ještě na vysoké a měla k ní pověrčivý vztah. Nosila ji ve výjimečných okamžicích.
Místo saka si k úzké černé sukni vzala koženou bundu a obula si červené lodičky. Dlouhé tmavé vlasy nechala rozpuštěné, jen zlehka načechrala vlny žehličkou. Jednoduchý, ale výrazný makeup.
Nedopustí, aby z ní dnes na poradě udělali chudinku. Zná své možnosti a je dobře připravená. Ví co chce a půjde si tvrdě za tím.
„Anko, víš, jak máš ty pravidelné porady s vedením?“ oslovil ji toto pondělí v kuchyňce Štěpán, zrovna si dělala kávu.
„Pojď radši trochu stranou,“ rozhlídl se kolem a přešel do šepotu.
„Na té příští ve čtvrtek ti prý chtějí dát výpověď.“
„Co?“ dívala se na něj chvíli Anna. Nebyla si jistá, jestli Štěpánovi správně rozumí.
„Kdo ti takový nesmysl řekl?“
„Hele, omylem jsem viděl něco, co jsem vidět neměl, ale nic víc o tom nevím. Je mi to moc líto. Taky tomu nemůžu uvěřit, vůbec to nedává smysl. Tebe přece nemůžeme ztratit,“ drmolil.
Anna už ho moc neposlouchala a pomalu odcházela, aniž pořádně věděla kam. Štěpán jí do ruky vrazil hrnek: „Zapomněla sis tu kafe.“
Tehdy se vrátila domů v slzách. Dnes si bez obav pečlivě nalíčila a zvýraznila oči - tentokrát brečet nebude. V kapse měla svou pojistku. Dnešní porada skončí tak, jak to chce ona. Odejde jako vítěz.

Pondělí
Jak to? Tuhle otázku nemohla pustit z hlavy celý den. Byla ve firmě už jedenáct let a od začátku to byl „příběh úspěchu“. Hned po prvním roce ji vyhlásili nejlepší projektovou manažerkou pobočky, téměř každý rok byla v nějakém talentovém či podobném programu. Řídila stále náročnější projekty, v posledních letech v několika zemích. Nebyla si vědoma žádného zásadního průšvihu nebo chyby. Co za tím může být? Je moc drahá? Naštvala nevědomky někoho?
Anna byla velmi racionální a občas nedomyslela, že nějaký krok je sice dobrý z pohledu projektu, ale odhalí nedostatky v jiném týmu či u jiného manažera. Ale že by někdo šel tak daleko? Možná prostě potřebují místo pro někoho jiného, občas se to stávalo. Ale proč zrovna já? Mohli najít dost jiných manažerů, kteří rozhodně neměli takové výsledky a nasazení.
Práci obětovala tolik. Před pár lety přemýšlela, jestli to není až moc. Když se rozcházeli s manželem. Nebylo to vlastně nic tak dramatického, měli se asi tak nějak pořád rádi, ale jako by se jeden druhému ztratili. Asi poprvé jí to došlo, když seděla u počítače v kuchyni v přízemí, on něco dělal v pracovně v patře a v jednom okamžiku si začali psát maily. Místo aby k sobě došli... Bylo to prostě efektivnější. Jako by celý její život byl o boji efektivity s radostí. Výkon a cit. To by byl asi název knihy, kterou by napsala, kdyby měla talent Jane Austenové.
Musela se i teď usmát, když si vzpomněla na jeden z posledních rozhovorů s manželem, tak typický pro jejich stále více paralelní světy. Tehdy přišla domů nadšená.
„Ahoj, dnes jsem v galerii viděla krásný obraz. Co kdybychom si ho koupili?“ vpadla do kuchyně. Těšila se, že mu řekne, co na tom obraze je. Trochu se bála, až se zeptá na cenu, byl velký a nebyl levný.... Ale nic z toho nepřišlo.
„Obraz? Na co obraz?“
Tohle nečekala. Byla připravená na to, že se mu třeba nebude líbit, ale vytočilo ji, že šmahem odmítl celé její nadšení pro vlastně jakýkoli obraz... A okamžitě věděla, že to, co z ní leze, není politicky korektní odpověď...
„No na co... na zeď.“
Samozřejmě ho to naštvalo.
„Proč bychom jako kupovali obraz?“
Anna se rychle zklidnila a zkusila to pomalu znovu: „Je krásný. Hodí se sem.“
„Hm, to tedy nevím.“ Jak to může soudit? Ani se nezeptal jak vypadá. Co na něm je. Ani kolik stojí… Normálně ho vždy cena zajímá ze všecho nejdřív (i když si Anna všechny svoje řídké radosti platí sama a o domácnost se starají spolu). Což jí připomnělo, že obraz je od kvalitního začínajícího umělce: „A je to investice!“
Opět vedle.
„Investice? Kdo by proboha koupil obraz?“
Třeba já, chtělo se jí křičet, ale udržela se. „Dost lidí kupuje obrazy a u dobrých umělců vždy roste hodnota v čase.“
„To bych se divil. Já bych obraz nekoupil,“ ukončil tehdy manžel jejich diskusi. Ani náznak zájmu o to, co ona cítí, ani náznak snahy nechat ji udělat si radost...
Dříve to tak samozřejmě nebylo. Nebo si toho jen nevšimla?
Poslední léta měla pocit, že žijí na mimoúrovňové křižovatce, obě dálnice frčí ostošest, ale každý jede někam jinam. Má takový vztah smysl, říkala si tehdy. Možná to byla špatná otázka a měla se ptát, jestli má smysl takový život...
Takové pracovní nasazení, kdy občas jediný účel víkendu bylo se vyspat a resuscitovat... Teď jí drsnou odpověď dává sama firma. Proč já?
Nemohla dlouho usnout a ráno se nemohla donutit vylézt z postele.

Úterý
Jenže musela. Z jednoho dávného průniku obou dálnic vznikla jejich úžasná dcerka a ta ji donutila vstát a udělat snídani, jako by se nic nedělo. Také ji poměrně dlouho držela v manželství. Anna byla hodně loajální, když něco přijala za své, tak to hned tak nepustila. Teď si šestiletou Karolínu půjčovali po týdnu, už tři roky.
Vypotácela se z ložnice a pohled jí padl na ten obraz. Visel v obýváku, bylo to to první, co si po rozchodu pořídila… O to víc ji těšila stabilita v práci. Byl to „vztah“, který fungoval, který zvládala na výbornou. Byla ráda, že má uznání. Co udělala špatně?
Nemohla se smířit s tím, že dostane padáka. To se přece jí nemůže stát!
Ze všech dřívějších míst odešla sama. I s manželem se rozešla sama. Zamotala se jí hlava. Tohle se přece nemůže stát jí! Copak nic nedokáže udržet? Komu na ní záleží?
Do kuchyně přiběhla Karolínka. Anna ji stiskla, až příliš, dcera zapištěla a odtáhla se.
„Mami, půjdeme dneska po školce na hřiště?“ zaškemrala.
„Zlatíčko, víš, že musím být v práci, ale Katka s tebou půjde,“ odpověděla automaticky Anna. A hned jí znovu vhrkly slzy do očí. Proč vlastně ne? Stejně si Katku už nebude moci dovolit. Ani hospodyni, která jim chodila jednou týdně uklízet, aby aspoň o víkendu měla na Karolinu čas. Teď ho bude mít dost. Aspoň nějaká výhoda... Karolína je ještě malá, nebude to vnímat. Musím si rychle něco najít, ale co? A jak? Už strašně dlouho to neřešila...
A zatím bude asi muset na pracák. To znělo tak strašně divně. Nikdy jí ani nenapadlo, že by tohle musela řešit. Ona ne. Ale potřebuje aspoň základní příjem.
S manželem dělili náklady na půl, přece po něm nebude teď chtít výživné. Mohl by chtít Karolinu do péče, to by ji zničilo. Přemýšlela, jak dlouho vydrží, aniž by bylo něco znát. Hypotéku naštěstí nemá, omezí se, to nebude problém. Půl roku? Večer si to spočítá. Musí aspoň dojednat pořádné odstupné. Bude tlačit na dohodu. Měla pod sebou spoustu projektů a informací. Potřebují, aby to dobře předala. Má v ruce silné karty, firma nebude chtít, aby se její projekty rozsypaly. Může dojednat i půl roku. A co když ne? Co když mají nějaký plán, na který ji opravdu vůbec nepotřebují?
Odvezla Karolínku do školky a jela do práce. Cítila se jako stroj. Kolegům říkala, že na ni asi něco leze. Připadala si divně. Jakoby tam už nepatřila. Proč jí to neřeknou hned? Cítila se najednou zneužitá. Zase se jí zamotala hlava.
„Jsi úplně bílá, Aničko, běž si domů lehnout,“ pohladila ji po rameni kolegyně.
Stejně dnes nic pořádného neudělám, vezmu si sickday a ani to nebude lhaní, pomyslela si Anna. Byla vyčerpaná. Cestou z práce napsala Katce, že dnes nemusí chodit. Vlastně už vůbec nemusíte chodit, ale to jí řekne osobně jindy. Možná jí jen pošle mail, nechce vysvětlovat proč...
Jak se vzdalovala od kanceláře, nevolnost přecházela. Když přijela ke škole, cítila se docela dobře. Bylo krásně, půjdou na hřiště, k mailům si sedne večer, ostatně jako vždy - firmá jí dluží mnohem víc než těch pár hodin, které dnes stráví mezi prolézačkami...
 Doma si Karolínka chtěla hrát s panenkou na práci, ale růžové volánkové šaty, které panenka měla z výroby, Annu rozesmály.
„Takhle se do práce nechodí, zlatíčko,“ řekla Kája.
„Víš co, ušiju ti něco jiného,“ napadlo ji náhle. Vytáhla ze skříně starý šicí stroj, z kusu své obnošené halenky střihla na maličkou košili a ze starého povlečení na tmavě modré kalhoty. V téhle velikosti to byla legrace, za půl hodiny měla hotovo. Karolínka byla u vytržení: „Vypadá úplně jako ty, mami,“ výskala. „Udělej mi počítač, prosím!“
Anně bylo najednou divně. Počítač. Tohle je představa dítěte o práci a životě? Na kousek přehnutého kartonu nakreslila klávesy a obrazovku, přilepila kousek provázku jako kabel a se staženým krkem sledovala, jak si Karolína představuje její den v práci...
Večer si sedla ke skutečnému počítači a vyřídila to nejnutnější. Pak si otevřela excel a začala počítat. Nezbytné výdaje. Jídlo, léky, věci kolem školky, kosmetika, oblečení pro Káju, se svým nějakou dobu vydrží. Vyšlo jí to na deset měsíců slušného života. Do té doby něco najde...
Nejnáročnější ale bude najít motivaci. Proč by se nějaká firma měla chovat jinak než ta stávající? Jak hodně energie má dát do budování nové kariéry? Stála vůbec někdy o kariéru? Prostě chtěla dělat dobře svou práci, to ostatní tak nějak přišlo samo.
Měla se asi méně soustředit na práci a víc na „správné vztahy“. Vždycky obdivovala kolegy, kteří si to uměli „zařídit“. Měla prostě víc myslet na sebe než na výsledky.
Celou noc ji budil sen, v němž divoký šicí stroj sešil všechno, co mu přišlo do cesty. Snažila se mu utéct, ale jehla byla pořád milimetr od ní, každou chvíli se jí zakousla do lemu kabátu nebo kalhot a musela kus oděvu urvat, aby unikla. Až k ránu se jí podařilo vyrvat ho ze sítě a na chvíli klidně usnula...

Středa
Zítra mě vyhodí. To byla první věc, která ji ráno napadla. Zítra se do mě ta jehla zakousne a přišije mě k zemi. Cítila se zase paralyzovaná, nechtělo se jí vstávat. Proč tam mám ještě chodit? A co budu zítra dělat? První měsíc bude asi nakonec jednoduchý. Nebude muset vstávat, nebude dělat vůbec nic, prostě ho jen prospí.
Často si o tom dělali s kolegy vtipy. Kdyby mě vyhodili, budu měsíc spát. Samozřejmě nevěřila, že by se to opravdu mohlo stát. Ale co pak? Nikdy neměla moc čas „networkovat“ a dělat si „užitečné kontakty“. Znala lidi, které potřebovala kvůli projektům, to stačilo. Na sebe nemyslela, patřila mezi hvězdy firmy a budoucnost byla jasná. Občas na obchodních večírcích narazila na nějakého lovce talentů, ale nedala si práci, aby si je přidala do sociálních sítí, kterým také moc pozornosti nevěnovala. Posledně to byl nějaký Karel, najde ještě někde v kabelkách jeho vizitku? A co mu řekne - že ji vyhodili a hledá nový flek? Ale ne, bude to na dohodu, vysvětlí mu, že už byla unavená a po tolika letech se neměla co učit, to jí přece každý uvěří. Nakonec ani nebude lhát, poslední rok si mockrát říkala, proč to ještě dělá a co jí to vlastně přináší - kromě jistoty, prestiže a peněz. Což zase není tak málo… teď z toho nebude mít nic.
  Co vlastně umí? Řídit projekty, navazovat vztahy s lidmi, řešit problémy - najednou jí to, na čem léta stavěla kariéru, připadalo banální. To přece umí každý. Proč by zrovna ona měla být při hledání práce úspěšnější než stovky jiných lidí?
 Odpoledne v práci nenápadně procházela stránky náborových firem - a nic ji nezaujalo. Proč by měla jít dělat to samé někam jinam? Dál se vyčerpávat s vědomím, že ji dříve nebo později znovu vyhodí? Dokázala by vůbec ještě najít stejnou energii a chuť? Přišlo jí to podobné jako když se před lety rozešla s manželem.
Dlouho neměla chuť jít do něčeho znovu. Do vztahu, ale ani do vlastního bydlení. Tolik energie kdysi investovala do jejich společného domu, počítala s tím, že tam jednou spolu zemřou… Takovou blbost už podruhé neudělám, pár let bydlela v pronájmu a nikoho nehledala. Měla svou práci, stabilní tým, výjimečně dobré výsledky, uznání od šéfa, respekt kolegů. Před rokem si koupila malý byt, který byla schopná zaplatit bez půjčky. Hlavně žádné závazky.
Doma vystřídala Katku dříve než obvykle, ale nic nevysvětlovala.
Karolínka byla u vytržení: „Mami, ty tvoje šaty jsou tak senzační! Ušiješ prosím takové Barborce? Moc prosí a já taky,“ skočila jí na krk. Měla dost zbytků látky, dost času, proč ne. Nikdy by jí nenapadlo, že taková pitomost udělá tolik radosti.
Zítra. Anna se schoulila v křesle. Cítila se už teď tak trapně.
Na stole ležel starý Forbes, který nestihla přečíst, 30 pod 30. Trpce se usmála - možná 40 nad 40 kdyby udělali... Roztržitě časopisem listovala a napůl nevědomky se zastavila u článku o dívce, která šila dětské koberečky s originálními vzory. To přece také umím, napadlo Annu, ale nikdy neuvažovala o tom, že by se něčím takovým dalo živit.
Pak si vzpomněla na šatičky pro panenky. Nikdy si nevšimla, že by v obchodech viděla něco jiného, než napodobeniny miminkovských oblečků. Holky byly tak nadšené z jednoduché napodobeniny skutečného oblečení.
Anna rychle prolétla internet, jestli by se taková věc dala koupit. Možná ano, ale úplně jednoduché ani levné to nebylo. Přitom děti tak rády napodobují svět dospělých. Otevřela excel a začala znovu počítat. Kolik času potřebuje, kolik stojí látka, jakou by si mohla dovolit marži. Žádný zázrak to nebyl, ale dalo se na tom stavět, kdyby časem dosáhla určitého objemu...
Počáteční náklady jsou v jejím případě minimální - látka, nitě, knoflíky. Stroj má, nápady také, šít umí. Musí trochu pořešit marketing, to byla její slabá stránka, ale s někým se poradí. Obleče panenky ve školce výměnou za to, že bude moci nabídnout své služby rodičům. Vymyslí tematické sady a šaty na zakázku. Když bude holčička chtít panenku oblečenou jako maminka, stačí poslat fotku. Je to výborný dárek, i při slušné marži je to pořád velmi dostupná cena za něco, co bude holky bavit. A nějací hasiči či závodníci by mohli bavit i kluky.
Anna se ponořila do plánování. Cítila se šťastná. Jak by ji tohle spojilo zase s Karolínou. Užily by si to. Byla zvyklá makat a noční šichty se strojem jí neděsily - počítací nebo šicí. Možná je to celé úplná blbost, ale poprvé jí představa, že v práci skončí, neděsila.

Čtvrtek
Tentokrát ji šicí stroj ve snech nehonil. Ale Anna honila - barevné skrvny, kousky látek, nebo co. Takoví motýlci, sem tam se shlukli, ale když se k nim Anna přiblížila, zmizeli v dálce. Zkoušela to opatrně, zkoušela to zprudka, ale pořád se ztráceli. Pak najednou obrovské pestrobarevné hejno letělo přímo na ni a Anna nevěděla, jestli má utéct. Začala křičet a hejno přeletělo přes ni, srazilo ji na zem. Anna se prudce posadila a uvědomila si, že křičí doopravdy.
Co se děje? Zrychleně dýchala a vzpomínala. Je doma, žádné hejno tu není, všechno je v pořádku. Až na zítřek, došlo jí. Vlastně dnešek, bylo půl čtvrté. O něco ve snu přišla, něco nedokázala chytit, udržet. Ale co? Berou jí práci. To ví, to není nic nového. Znovu si lehla, ale nemohla usnout. To, co jí ve snu ulétlo, nebylo její současné zaměstnání. Anna se na posteli točila. Za okny zaslechla tramvaj. Pak začali zpívat ptáci. Dneska už asi neusne. Z něčeho měla strach, ale porada to nebyla. Tu už si v představách odžila tolikrát. Co to bylo?
Šla se podívat na Karolínu. Spala a v náručí držela panenku, perfektně oblečenou na obchodní jednání. Musí jí ušít normální pyžamo. Pak jí to došlo.
Ve snu ztratila kus sebe, protože se pořád držela minulosti a jistot postavených na zájmu ostatních. Který je tak přelétavý, jako ti motýli. To, co jí letělo pod rukama pryč, byla příležitost, začít žít svůj život. Svůj projekt. Asi dost nejistý, ale zaměstnání teď nebylo o moc jistější.
Anna si udělala kafe a přemýšlela. Není důvod, aby to nezkusila. Bude si hledat práci a souběžně šít. Bude hledat něco méně náročného, aby to zvládla obojí.
Projekty řídit umí, není žádný snílek, který by včas nepoznal, že něco nesedí.
Pak ji napadlo, co když se Štěpán spletl? Jak to, že o této možnosti dosud vůbec neuvažovala? Štěpán míval dobré informace, takže o jeho slovech ani na chvíli nezapochybovala. Najednou dostala strach, co když jen něco špatně pochopil? Nebo co když si to rozmysleli a výpověď jí vůbec nedají? Neuměla si představit, že by mohla pokračovat jako dosud. Všichni ti motýli letí dál, pryč, bez ní.
To nedopustím, řekla si Anna, a otevřela počítač. Naštětstí měla doma tiskárnu. Ráno vytáhla svou halenku pro štěstí, slíbila Káje, že ji dnes určitě vyzvedne po Ó a vyrazila s úsměvem do práce. Měla plán. Měla pojistku. Pro případ, že by jí vedení výpověď nedalo, si v kapse nesla svou vlastní.

4.D / 1992

Žádné komentáře:

Okomentovat