24. září 2017

Sečení trávy - napsala Jitka Sova

Nádech, výdech. Stébla trávy padají pod čerstvě naklepanou kosou, tráva omamně voní.
Myslím na Josefa, na vůni trávy, na pach krve a vůni mužského těla nade mnou. Ano, bylo to tehdy úplně poprvé.
Co bych teď dala za vůni krve, měsíční krvácení! Ráno mi je špatně od žaludku, ještě že jsou všichni tak zaměstnání, že si nikdo nikoho nevšímá. A tý strašný práce! Všichni kluci odvedení do války, za císaře pána a jeho rodinu!
Nejvíc se ale děsím toho, že jsem možná s outěžkem. Možná? Určitě. Někde v hloubi sebe to vím.
To bude ale hanba, až to praskne! To bude strašlivých řečí. Jak jsem se mohla takhle spustit? Jak se to mohlo stát? A ještě k tomu s Josefem, vyhlášeným holkařem ve vsi. Kdo ví, jestli si mě vezme, jestli se z toho nevykroutí. A já porodím parchanta, uvalím hanbu na celou rodinu a nikdo si mě už nikdy nevezme!
Panenko Marie, bohorodičko naše, ochraň mě! Co mám dělat, za kým jít, s kým se poradit?
Kosím trávu, po těle stéká pot. Ještě nevím, že Josef se z války nevrátí. Ani žádný z mých čtyř bratrů. Dva padnou jako legionáři v Rusku, dva na Piavě. A Josef zahyne při obraně nějaké pevnosti u Tridentu.
Až se mi narodí syn, pomůže nám všem překonat tu hrůzu.
A já pak potkám Františka. Toho kluka, co si přišel po návratu ze Sibiře půjčit od mýho táty flintu, že prý chce ,,zastřelit kocoura“. Táta mu tehdy nic nepůjčil, protože poznal, co se zhrzenému vojáčkovi honí v hlavě.
,,Kluku pitomá,“ řekl mu, ,,tak si holt tvoje Anča našla jinýho. Kdo mohl vědět, že se z Ruska vrátíš? Rok po válce jsi o sobě nedal nikomu vědět! Nechceš naši Lidunu? Budeš to mít i se synem, a bez práce. A náš grunt chlapa potřebuje, už dávno na to nestačíme. Vždyť víš, že z mých kluků se domů nevrátil ani jedinej.

Žádné komentáře:

Okomentovat