Spolehlivě a nečekaně zároveň. Jako tolikrát předtím. Ráda bych měla situaci více pod kontrolou. Po tomto plíživém éntré na zlomek vteřiny jen stojím a nechám myšlenky zběsile plynout svou hlavou. Je to smršť. Emoce válčí v mém rodičovském těle.
V pocitu nejistoty z toho, co nastane, zaváhám. Ovládnu to a přejdu to? Výdech, nádech...
Budu ta láskyplná a trpělivá máma, kterou si přeji být? Vždy a na milion procent? Nechám se strhnout emocemi? Jako tolikrát... To pak nejsem na sebe pyšná.
Chci být lepší. Je to vždy možnost, kterou si ne vždy vyberu.
Proč?
Vztek!
