Jmenuji se Hana - napsala Adéla Tejklová

Dřív jsem se styděla za to, co jsem. Vnímala jsem svět jako mrakodrap. A přišlo mi, jako bych žila úplně dole, v tom nejlevnějším bytě, kam slunce nesvítí a po podlaze se prohánějí krysy. Tak moc jsem se chtěla dostat mezi lidi ze střešních apartmánů, tam kde se výtah otevírá přímo v obýváku, tam kde jsou veliká okna přes celou zeď, tam, kde bych žila se svými kožichy a šperky. A tak jsem se měnila.
Myslela jsem si, že je pro mě lepší, když se přizpůsobím dnešnímu světu a lidé uvidí ji, osobu, která jim vyhovuje, protože je jako přes kopírák. Kam jsem přišla, chovala jsem se jako lidé kolem mě, chovala jsem se tak, jak mě chtěli mít. Skrývala jsem se před světem a neviděla jsem na tom nic špatného, neviděla jsem, co je špatné na tom ukazovat mojí upravenou tvář.

Nenáviděla jsem jí, ale nemohla jsem si bez ní život představit. Vím že to nejde, ale chtěla bych vrátit čas, abych sama sobě mohla říct, že nezáleží na tom, v jakém patře bydlím. Odehrával se ve mně vnitřní boj. Myslela jsem si, že nemůžu vyhrát, protože ona ve mně byla tak zakořeněná, že nešla vytrhnout, jako plevel, který nedává ničemu jinému prostor pro růst. Přesně takhle jsem se cítila, jako kdyby mě svírala svými hubenými studenými prsty. Pořád silněji a silněji. A šeptala mi: „Vidíš, teď jsem tu já. Teď a navždy. Navždy tu budu s tebou.“
Nevěděla jsem, jak se jí zbavit, mohla jsem na sebe zapomenout a nechat jí vyhrát, mohla jsem se stát osobou, kterou jsem tak nenáviděla, ale já dál bojovala a snažila jsem se tu mrchu vyrvat ze svého těla. Byla jsem tak pohlcená vlastní válkou a ani jsem si nevšimla, jak moje vlastní hloupost poznamenává i další lidi, že nejsem sama, kterou ničí, ale ničí i mé rodiče. Myslela jsem, že bojuji s ní, ale byla to jen iluze, ve skutečnosti jsem bojovala sama se sebou. Ta osoba, kterou jsem se snažila být, nebyla špatná, ona mi nechtěla nijak ublížit. Tak moc jsem se topila ve vlastních obavách, až jsem jí vytvořila. Já sama.
Tahle válka nikdy nebyla o mávání praporů a zbraní, ale o odstřižení i posledního vlákna, za která mě vodila jako loutku. Jen je najít…. Stačí jen najít ta vlákna, která jsem si upředla ze strachu z odsouzení.

Žádné komentáře:

Okomentovat