27. září 2017

Děda Jirka - napsal Matěj Pravda


Děda Jirka bydlí mimo Prahu, proto se moc často nevidíme. A co se telefonní komunikace týče - jakožto chlapi většinou říkáme: "Proč bych měl jako první volat vždy zrovna já?!" Oba dva.
Když už se ale sejdeme, stojí to za to.
Jeho byt by se dal popsat jako něco mezi perfektně urovnaným pracovním stolem úředníka z knihovny a hackerským doupětem, kde je všechno pohozené tam, kde to majitel zrovna přestal používat.
Ve svých 87 letech má stále co vyprávět. Jak ze svých mladých let, tak poslední doby. Ať už nám povídá o svém mládí, o době, kdy žil v Africe, nebo o zkušenostech se ženami, vždy mluví s patřičným zapálením. A je rád, že posloucháme.
" Tak co? Jak se ti tady daří?" ptám se.
"No, to víš, už nejsem nejmladší, ale zdraví celkem slouží, a tak si nemůžu stěžovat."
"Jo? Tak to je fajn… a co auto? Pořád s ním jezdíš na chatu?"
"Ale jo, někdy ještě vyjedu. Sice mi tam občas svítí nějaká závada, ale v servisu mi to vždy nějak udělají…"
"Prý jsi měl tuhle prohlídku u doktora kvůli řidičáku?"
"No to víš, v mým věku už mám trochu problém s periferním viděním, a tak jsem se bál, abych prošel. Ale docela jsem s nima vypekl. Tuhle jsem si ke svému očaři zašel pro recept, a když ho psal, tak jsem si rychle vyfotil na mobil tu tabuli s písmenkama na kontrolu zraku. Doma jsem si ji vytiskl a naučil se ji nazpaměť. Při kontrole pak nebyl problém přeříkat i ten poslední řádek. Dokonce jsem musel i trochu dělat, že to luštím, aby to nebylo podezřelý. Ale ten papír mám a můžu si jezdit dál."

Žádné komentáře:

Okomentovat