„Cílovou rovinkou projíždí jako první John Adams a díky tomuto vítězství se stává mistrem světa v motokrosu,“ rozeznělo se každým amplionem na stadionu. Na tuhle větu jsem čekal celý život, a když jsem ji konečně uslyšel, byl jsem neuvěřitelně šťastný. Zároveň mi hlas z amplionu připomněl i jinou větu, kterou jsem slyšel ještě před lety.
„Cílovou rovinkou projíždí jako první Michael Thompson a díky tomuto vítězství se stává mistrem světa v motocrossu.“ Tato věta se nesla nad celým stadionem a mně se vypálila do hlavy. Mistrem světa jsem tehdy měl být já.
Byl jsem lepší než on, vyhrál jen jeden závod a díky tomu se naše skóre vyrovnalo. Ve chvíli, kdy se z amplionů ozvala tato věta, jsem najížděl do poslední zatáčky rychleji než obvykle a na chvilinku jsem přestal ztratil koncentraci. Motorka se naklonila ke straně, vymkla se mé kontrole a vzápětí už klouzala k mantinelu neskutečnou rychlostí.
Myslel jsem si, že tenhle závod bude můj poslední. A poslední, co uvidím, bude červeno bílý mantinel. Když jsem do něj naboural o ozvala se rána, myslel jsem, že právě v tenhle okamžik se mé tělo roztříštilo na tisíce kousků, které už nikdy nikdo neposbírá. Zavřel jsem oči a odplul do říše snů.
Když jsem otevřel oči, zaštípaly mně oči z ostrého světla poskytujícího zářivky na stropě. Jen co si oči zvykly na ostré světlo, viděl jsem, jak se nad postelí se skláněla máma s tátou a drželi se za ruce. Myslel jsem si, že je to jen sen. Rodiče se rozvedli, poté co jsem začal závodit a od rozvodu se neviděli. Nečekaně přišla tupá bolest z ramene a já si opět myslel, že se mé tělo tříští na tisíce kousků. Otočil jsem se za zdrojem bolesti, kterým byla moje sestra Dominika s vítězoslavným výrazem ve tváři. Odvrátila hlavu ode mě a podívala se na mámu s tátou. Následoval jsem její pohled a nemohl se divit víc! Naši rodiče byli spolu!
Chvilku jsme se na sebe přihlouple usmívali a užívali si tu rodinou pohodu, než máma prolomila ticho: „Jak se cítíš?“
Protočil jsem nad tou otázkou oči. Byla to typická věta snad každé matky a každého doktora na světě.
„Je mi fajn mami.“
Nic lepšího jsem nevymyslel, protože popisovat to co cítím se mi moc nechtělo. Pak jsme si ještě dlouho do noci povídali, než máma zavelela, že je čas jít spát. Dominika protestovala, ale když ji máma sjela jedním z jejích pohledů „nebudu to opakovat“ přestala a odešla z pokoje, ale ještě před odchodem mi zamávala. Zamával jsem jí nazpět a pousmál se nad tím, někdy dokážu být hodně dětinský. Jen co odešli, začalo se mi chtít spát, ani jsem si neuvědomil, že jsem tak unavený. Všechna světla už zhasla, ideální čas pro spánek, ale těsně před tím, než jsem usnul, mi došlo, že jsem měl být vlastně mrtvý a že vůbec netuším, co je dnes za den. V nemocnici jsem strávil ještě tři další týdny. Když mě konečně pustili domů, první místo, kam jsem zašel, byl okruh. Moje motorka byla zničená, ale v dílně jsem našel jednu starou přesto funkční motorku. Posadil jsem se na ni a seděl, nedokázal jsem sešlápnout plyn, nebo udělat cokoli jiného a nevěděl jsem proč. Povzdychl jsem si uklidil motorku zpět do dílny a smutně se vrátil domů. Další den jsem se vydal na dráhu znovu, ale už jsem ani nevytáhl tu starou motorku. „To jsem se tolik bál?“ zvláštní pocit. V nemocnici mi motorky nechyběly, ale teď ano, a přestože jsem se mohl projet, nenašel jsem odvahu k tomu, motorku nastartovat. Od té doby jsem na dráhu nešel a neviděl jediný závod v televizi. Asi týden od propuštění z nemocnice jsem byl zavřený doma, nechodil jsem ven, celé dny jsem ležel v posteli a zíral do stropu. Měl jsem špatné období, a přestože mě rodiče a Dominika podporovali, nezměnil jsem názor- už nebudu závodit. Po dvou týdnech, které jsem celé proležel v posteli mě máma donutila jít mezi lidi a najít si kamarády. Ne že bych kamarády neměl, ale všichni to byli závodníci a já už nechtěl mít s motorkami nic společného, ani kamarády. Jednou, když jsem byl s kamarády v hospodě, hádali jsme se o to, kdo umí jezdit na motorce líp, a rozhodli jsme si dát závod. Dlouho jsem odmítal, ovšem po čase a pár pivech se jim podařilo mě přesvědčit a šli jsme si závodit. Zavedl jsem je na okruh, od které jsem měl klíče a z dílny vyvezl několik motorek. Každý si vzal jednu a na mě zbyla ta stará, na které jsem se bál jet. Díky za tu motorku, protože dokázala skrýt, jak se mi klepaly ruce. Začal jsem být nervózní, co když se nedokážu rozjet, všichni si budou myslet, že jsem zbabělec nebo vejtaha.
„Johne pojď! Čekáme na tebe.“
Zhluboka jsem se nadechl a došel s motorkou na start za ostatními.
„Tohle je prvotřídní okruh. Jak jsi sehnal klíče?“
Mám prozradit kdo jsem, nebo ne? Stejně by mi nikdo nevěřil.
„ No…“ chystal jsem se přiznat, přestože by mi nikdo nevěřil.
„Chcete si tu povídat, nebo závodit?“
Díky tomu, kdo nás vyrušil, protože mě zachránil před dlouhým vysvětlováním mého života.
„Takže je to závod na jedno kolo a já budu rozhodčí,“ ozval se ze tmy další hlas. Ani jsem nevěděl, kolik lidí tu vlastně je.
„Tři!“ S tímto slovem jsem se zhluboka nadechl a nastartoval motorku.
„Dva,“ upřel jsem pohled na cestu před sebou.
„Jedna!“ Motory všech strojů burácely na plný výkon a čekali na chvíli, kdy budou moci všechnu svojí energii vypustit.
„Teď!“ Zohle byl pro mě signál teď nebo nikdy. Věděl jsem, že když se teď nerozjedu, nikdy k tomu už nenajdu odvahu. Sešlápl jsem plyn na plno a vyjel na dráhu, tak rychle, že se za motorkou objevil oblak prachu. Sedět na motorce byl úžasný pocit a až tehdy jsem si uvědomil, jak moc mi chyběl. Samovolně jsem přidával plyn na rovinkách, v zatáčkách lehce přibrzďoval, ale to nejhorší mě teprve čekalo. Nejhorší byla poslední zatáčka před cílem a ta se neodvratně blížila. Strach se mi začal formovat v celém těle a shlukoval se v břiše. Už jsem byl těsně před zatáčkou, když jsem začal zpomalovat.
„Nedokážu to. Nevytočím zatáčku a zabiju se.“
Tyhle myšlenky se mi honily hlavou. Věděl jsem, že to nezvládnu. Už jsem skoro stál, když se kolem mě prohnala motorka, na které seděl někdo, kdo se mi vysmíval.
„Přece to nevzdáš jenom kvůli tomu, že někdo jiný tuhle zatáčku nevybral.“
Kdyby věděl, kdo jsem, možná by se mi nedivil, ale teď mě ta jeho hloupá poznámka nakopla. Znovu jsem nasedl na motorku a rozhodl se dojet to kolo, jakoby to byl ten závod na mistrovství světa, které jsem nedojel. Cílem jsem sice projel poslední, ale díky tomuhle malému závodu jsem se rozhodl začít znovu závodit ve velkém.
„Proč jsi před poslední zatáčkou zastavil? Vyhrál bys to, jel jsi nejlíp z nás všech.“
Jejda, trochu jsem se nechal unést budoucností a zapomněl na přítomnost.
„Věřil bys mi, kdybych ti řekl, že jsem ten John Adams, motokrosový závodník? “
„Nevěřil bych ti ani náhodou Johne.“
Rozhodl jsem se říct pravdu, ale nikdo mi nevěřil, a bylo to možná lepší. To co jsem si řekl, jsem splnil hned druhý den. Volal jsem svému trenérovi, že se vracím zpět na scénu motokrosu. Trenér byl nadšený, stejně jako rodina, když jsem jim to oznámil.
Začal jsem trénovat na mistrovství světa, na které mě přijali bez potíží. Odjel jsem povinné závody a dostal se mezi nejlepších deset. Konečně jsem se probral ze vzpomínek. Jezdci dojížděli do cíle, kde už jsem stál v obležení fotografů a reportérů čekajících, až jim poskytnu rozhovor. Byli jako klíšťata, na někoho se přisají a pustí se jedině tehdy, kdy zjistí všechny detaily vašeho života. Být celebritou má jednu nevýhodu, každý zná váš život víc jak vy sami.
„Pane Adamsne, co je pro Vás znamená toto vítězství?“
„Tohle vítězství pro mě není jen o ceně, ale hlavně o tom, že jsem po tak dlouhé době dojel tento závod.“
