Podobenství o dece - napsala Monika Hodáčová

Nejsem zrovna zručná. Manuální práce mi moc nejde, o nějaké preciznosti nemůže být ani řeč. Nešiju, nepletu, neháčkuju. Ale navzdory tomu všemu jsem si vyrobila dvě deky, dokonce patchworkové deky, a to je sakra složitá technika. Pro ty, kteří netuší, jde o deky sešité ze spousty různých kousků, něco jako mozaika.
Já mám tedy dvě vlastnoručně vyrobené.
Ta první je fakt těžká. Když se s ní přikryjete, máte pocit, jako by vás zavalil těžký balvan. Sotva dýcháte. Nemá ani hezké barvy, neladí oku ani duši. Ležím pod ní a vše se ve mně sevře, skoro se nemohu pohnout. Ale tvořila jsem ji roky, není snadné se jí vzdát. Jsou sice období, kdy si na ni ani nevzpomenu, ale pak se něco zlomí, já pod ní ležím den za dnem a nemůžu se vyhrabat.
Ta druhá deka je navzdory mé zmíněné nešikovnosti nádherná. Opravdu se mi povedla. Moje oblíbené barvičky spolu dokonale ladí. Jeden steh jako druhý. Ta deka je lehká jako pírko, ale když se do ní zachumlám, hřeje i u srdce. A tak se sama sebe ptám: „Proč si nenechám jen tuhle? Proč se zas a znova trápím pod tou těžkou a nehezkou?“
Každý si šije své vlastní deky z pocitů viny, propadů a pádů, stejně jako deky utkané ze šťastných vzpomínek, z radosti a naplnění. Obě k nám patří, nemusíme se za to stydět, nemusíme se bát. Všichni to tak mají. Můžeme se ale snažit tu těžkou a nehezkou nechat bez výčitek na dně skříně, a když už na nás někdy přece jen padne, nezapomenout na to, že je tu ještě ta druhá, krásná, duši objímající, která jen čeká na chvíli, kdy nás bude moct zahřát.

Žádné komentáře:

Okomentovat