15. července 2017

Klub zlomených srdcí - napsal Abraham Maurer

Lachasso Nguyên Thảo, Fakuta designu a umění v Plzni
Stiskl jsem spoušť fotoaparátu a místností prošel záblesk, jako kulka projde hlavou. Děvčata povolila břicha a s tím i své úsměvy a v tom samém momentu mě obě obdařily letmým polibkem a vzaly horlivě fotografii dřív, než stačila vylézt zpoza foťáku.
Byl to poslední moment v onen den, kdy jsem cítil, že je snad i možná cesta zpět od toho, co mě dnes, až vyjdu z Dobré trafiky, čeká. Ale zvědavost byla silnější. Ještě na chvilinku jsem se zastavil, hrál si s ohněm vystřelujícím z růžového zapalovače a pozoroval onu zlatou mládež, jež nostalgicky vzpomíná a snaží se žít dobou dekád, kterou nezažili, a tak se snaží utéct pomocí drog z doby, ve které doopravdy žije, do které však nepatří.
Nepatří, protože nejsou zlatí a vlastně se nepovažují asi ani za mládež, ale za mnohem starší, anebo mají aspoň potřebu dokazovat. Nejsou nikdo.

Moje rozjímání však přerušila překrásná dívka, která jako kočička spočinula na mém klíně. Byla krásným ztvárněním těchto absolutních hodnot, jež s sebou nosí tato prázdná společnost vyryté na čele. Ta kombinace smutku a radosti však spíš kontrastovala, než že by si odporovala. Byli jsme blízko sebe. Ztrácel jsem se v jejích očích připomínající mi to nejhezčí, co znám, tedy moře. Cítil jsem její jemné blonďaté vlasy a též její dech připomínající vůni růží.
Začal jsem si vzpomínat na to, jak mi poprvé řekla, že mě miluje. A také jak mi říkaly její kamarádky, že mě nenávidí. Též jsem si vybavil, jak jsme se líbali tenkrát u Národního muzea a jak jsme se chvěli… Ale teď jsme se nechvěli. Bylo to jiné, nebylo to doopravdy.
Probudil jsem se ze svých myšlenek a viděl jsem ji uprostřed dýmu stoupajícího z cigaret ke stropu kavárny. Byla tam s mým spolužákem po těch dnech, co mlčela a nedokázala mi nic říct. A nedokázala to ani teď. Nervózně, až naštvaně jsem škrtl zapalovačem. Cítil jsem to jako řezání nožem, jež je pomalé a zdánlivě míň bolestné než bodnutí. Ale je tomu právě naopak… už jen kvůli myšlence, že i při řezání se vše nakonec přeřeže. Pocítil jsem stud, jež se od nich těžce linul, když mě zahlédli. Avšak kdo se styděl ještě víc, jsem byl já, když jsem je pozdravil a ona skryla svůj obličej pod červenou přikrývkou.
Děvčata se akorát vracela z toalet a stále klepaly s polaroidem. Netušily, co se stalo, ale přesně vycítily, že mě mají vzít za ruku a odvést do druhé místnosti kavárny. Nejistě jsem usedl na dřevěnou židli. Myšlenky se mi hlavou honily jako myš s kočkou.
Obklopil mě hlouček přátel i nepřátel, jestli teda nějaké mám, známých i neznámých a začali vyprávět o sobě, aniž bych chtěl, či naslouchal. Ale oni to potřebovali, tudíž jsem aspoň poslouchal. S nimi mě však obklopil i nápoj, co člověku nasazoval ty zajímavé brýle, přes něž se kouká na svět v různých barevných obměnách – od nazlátlé jako lesní med až po průzračnou jako voda. A já jsem ho pil jak vodu. Tak jako pije žíznivý pes.
Lidi jako já si sice dost vybírají, s kým budou sdílet myšlenky, ale já? Jsem trochu jiný, já si potřesu rukou s každým. Věřím totiž v lidskou upřímnost. Anebo spíš v bezmocnost? Přesto, když někdo krade moje myšlenky, nevím, jestli mám být uražen nebo potěšen. A tak má vlastní slova jen uspíšila můj odchod.
Přiopilý kluk mě objímal a pravil: ,,Slyšte, slyšte, všechno je součástí člověka – každé zvíře, každá rostlina, každá velká věc, každá malá věc, každá viditelná a známá věc, každá neviditelná a neznámá věc, takže je jedno, co řeknete, v co věříte, co si namlouváte, že byste nejraději byli nebo nebyli, beztak je to součástí toho, co už dávno jste.“ Odložil jsem zapalovač a konečně se vložil do debaty. Chladně jsem se zeptal: ,,Víš, kdo to řekl?”
Začal zpívat: ,,Otec Abrahám měl sedm synů,” a smát se, ale v jeho smíchu bylo něco rušivého. Byl to smutek, co se leskl v jeho očích. Odsekl jsem mu uculením a hlavou mi proběhlo, jak nenávidím ty krajkové masky, za které se všichni skrývají. Vstal jsem, hodil na stůl pár drobných a mlčky odešel. Ještě na chvilku jsem se zastavil ve vedlejší místnosti a zahleděl se na ni. Bylo to jako pohlazení a facka zároveň být v její přítomnosti, a tak jsem přidal do kroku, než mě dožene vlastní stín.
Vždycky jsem si přál být kapitánem lodi a teď jsem jím byl. Proplouval jsem skrz ulice. Jistě, ale uvnitř ztraceně. Jenže jsem kapitánem, který je přes škrtání zapalovačem, které provádím jako smyslů zbavený, vždy obklopen hloučkem lidí. A tak netrvalo dlouho a obecenstvo jsem našel. Byla to zvláštní společnost, okolní pozorovatel by je nazval feťáky, ale já spíš klubem zlomených srdcí.

Lehl jsem si do postele, vyndal z kapsy její růžový zapalovač... Ale nenechal jsem ho vzplát jako obvykle. Ba dokonce jsem s ním ani neškrtl.
Před spaním jsem si ješte vzpomněl na její potutelný úsměv. Ten, u nějž nevím jestli přínaší klid, či strach. Přemítal jsem, jestli ji nenávidím nebo miluju. Byla mezi tím velmi tenká hranice a v zásadě se to nevylučovalo, stejně jako bílá s černou.
Ještě pár minut jsem pokojně četl “Lásku za časů cholery”, posléze jsem jí odeslal zprávu. Chvíli jsem si promítal události dnešního dne, jako to dělám ostatně každý večer, a smutně jsem se pousmál... nabil jsem colt jednou kulkou, přiložil k hlavě a zmáčkl spoušť. Minul jsem a šel s ledovým klidem spát.